Eskalátor
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Eskalátor je zařízení pro přepravu osob mezi různými výškovými úrovněmi. Jeho podstatou jsou řetězově obíhající pohyblivé schody a přidržovací madlo poháněné elektromotorem. Česky se nazývá též pohyblivé schody, případně jezdicí schody. Využívá se například v metru, na nádražích či v obchodních centrech. Na stejném principu je založen i pohyblivý chodník, který může být užit jak k vodorovné, tak k šikmé dopravě (používá se například pro přepravu zákazníků s nákupními vozíky).
První eskalátor zkonstruoval a umístil Jesse W. Reno v New Yorku roku 1897 jako zábavní atrakci, první komerční eskalátor vytvořil Reno společně s firmou Otis Elevator Company roku 1899. Na podobných zařízeních pracovali souběžně i jiní konstruktéři, například se uvádí,[1] že eskalátor vynalezl i pojmenoval kolem roku 1900 Charles Seeberger.
Název vznikl jako obchodní značka výrobku firmy Otis Elevator Company umělou kontaminací anglického výrazu elevator (výtah) latinským slovem scalae (schodiště, žebřík, stupnice). Kolem roku 1950 název „eskalátor“ zobecněl.
Rychlost eskalátorů bývá v rozmezí 0,27 až 0,55 m/s.[1] Oproti výtahu má eskalátor vyšší přepravní kapacitu.
[editovat] Eskalátory ve stanicích metra
V systémech metra se používají eskalátory pro dopravu ze staniční lodi do vstupní haly jak ve většině hloubených stanic (obvykle jen jeden, někde i dva spolu s klasickým pevným schodištěm – hloubka stanice není velká), tak i ve stanicích ražených. Tam je zpravidla hluboko pod povrchem je vyražen jeden či více eskalátorových tunelů a v něm jsou obvykle tři nebo i více ramen tzv. hlubinných eskalátorů. Eskalátory jsou mnohde použity i ke spojení vstupní haly (vestibulu) s povrchem.
