Frank Sinatra

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Frank Sinatra
'
Narození	12. prosince 1915 Hoboken, New Jersey
Úmrtí	14. května 1998 Los Angeles, Kalifornie

Francis Albert Sinatra (12. prosince 1915 Hoboken – 14. května 1998 Los Angeles) byl americký zpěvák a herec patřící k největším hudebním hvězdám 20. století.^[1]

Obsah

1 Život a kariéra
- 1.1 Manželství a rodina
- 1.2 Skandály a obvinění
2 Ocenění
3 Reference
4 Externí odkazy

[editovat] Život a kariéra

Frank Sinatra byl jediným dítětem sicilského hasiče Anthonyho Martina Sinatry (1894–1969), který se do Spojených států přistěhoval v roce 1895, a Natalie Delly Gavarantové (1896–1977), která se z Ligurie do Států přistěhovala v roce 1897. Na začátku druhé světové války mu byla kvůli protrženému ušnímu bubínku, způsobenému při porodu, přidělena lékařská klasifikace „4-F“, takže místo odvodu k letectvu mohl budovat svou kariéru.

Pro kariéru zpěváka se rozhodl pod vlivem Binga Crosbyho, kterého znal z rozhlasu. Začal zpívat v malých klubech a rozhlasových stanicích v New Jersey. V roce 1940 se přidal k orchestru Tommyho Dorseye, kde si jako zpěvák vydobyl slávu. Pro populární hudbu získal celou novou část publika – náctileté dívky, tzv. bobby soxers – do té doby mezi posluchače patřili spíše dospělí. Zpěv s Dorseyem Sinatrovi také přinesl jeho první filmové role, např. v roce 1942 v muzikálu Ship Ahoy (kde ještě nebyl ani jmenován v titulcích).

Později jako sólový umělec uzavřel smlouvu se společností Columbia Records, přičemž se setkal s jistým úspěchem zvláště v době stávek hudebníků, neboť vokalisté nebyli členy odborů, takže i v průběhu stávky mohli vytvářet nahrávky a capella.

Jeho kariéra jako zpěváka začala na přelomu 40. a 50. let upadat. V letech 1950–1952 účinkoval v televizní show společnosti CBS (a později, na přelomu 1957/1958, také v ABC). Začátek jeho extrémně úspěšného comebacku přišel s rolí vojína Angela Maggia ve válečném dramatu Odtud až na věčnost (From Here to Eternity) z roku 1953, za kterou získal Oscara za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli. Prakticky přes noc se Sinatra vrátil na vrchol.^[2]

Po úspěchu filmu se obnovila i Sinatrova pěvecká kariéra. V průběhu 50. let nahrával u Capitol Records, kde pracoval s mnoha známými aranžéry, mezi nimi byli mimo jiné Nelson Riddle, Gordon Jenkins či Billy May, kteří pro něj upravili mnoho starších šlágrů. Na začátku 60. let byl natolik úspěšný, že založil vlastní společnost, Reprise Records; funkce v této společnosti mu vynesla přezdívku „Předseda správní rady“ (The Chairman of the Board).

V průběhu 50. a 60. let Sinatra vystupoval jako největší hvězda Las Vegas. Přátelil se s mnoha dalšími tamními baviči včetně Deana Martina, Sammy Davise, Jr., herce Petera Lawforda, komika Joey Bishopa a někdy také Shirley MacLaineové. Spolu vytvořili jádro Rat Pack („krysí smečka“), volného seskupení známých tváří showbusinessu. Sinatra hrál významnou roli v desegregaci nevadských hotelů a casin v 60. letech tím, že přiměl kolegy z Rat Packu, aby nepodporovali podniky, kde odmítali obsloužit Sammy Davise, Jr. Po úspěchu filmu Dannyho jedenáctka (Ocean’s Eleven, 1960) přinesl skupině i Sinatrovi osobně dostatek pozornosti pro prosazování konce segregace. Po Sinatrově smrti, v roce 2001, Las Vegas vzdalo Sinatrovi poctu tím, že po něm pojmenovali novou ulici Frank Sinatra Drive.

Dalšími kroky v Sinatrově filmové kariéře byla hlavní role ve filmu Mandžuský kandidát (Manchurian Candidate, 1962) či válečný hrdina ve filmu Von Ryanův expres (Von Ryan’s Express, 1965).

Frank Sinatra v roce 1973

V 70. letech zinscenoval odchod do důchodu a několik comebacků; nenatočil příliš mnoho desek, ale stále vystupoval v Las Vegas i po světě.

Sinatrova pěvecká kariéra pokračovala až do 90. let, zvláště komerčně úspěšnými alby Duets, na kterých zpíval s dalšími hudebními hvězdami (např. s Bonem z U2). Živě vystupoval až do února 1995, ale jako už téměř osmdesátiletý často potřeboval pomoc čtecího zařízení s textem.

[editovat] Manželství a rodina

Sinatra se 4. února 1939 oženil se svou dětskou láskou, Nancy Barbatovou. Spolu měli tři děti: Nancy (* 8. července 1940), Franka Juniora (* 10. ledna 1944) a Christinu “Tinu” (* 20. června 1948). Přestože Frank nebyl své ženě příliš věrný, byl oddaným otcem. Ale poté, co vyšla ve známost jeho aféra s herečkou Avou Gardnerovou, se manželé v roce 1950 rozešli a 29. října 1951 byli rozvedeni (přestože Nancy měla proti rozvodu z náboženských důvodů námitky).

Sinatra se poté, 7. listopadu 1951, pouhých deset dní po nabytí platnosti rozvodu, s Avou Gardnerovou oženil. Přestože byla Ava označována jako Sinatrova nejopravdovější láska, v říjnu 1953 se rozešli a v roce 1957 i rozvedli.

Sinatra po jistou dobu udržoval známost s Lauren Bacallovou.

Dne 8. prosince 1963 byl unesen Sinatrův syn, Frank Sinatra, Jr. Poté, co Sinatra zaplatil únoscům požadované výkupné $240 000 (dokonce nabídl únoscům $1 000 000, pokud syna vrátí, únosci kupodivu tuto nabídku odmítli), byl syn 10. prosince v pořádku propuštěn. Únosci byli později dopadeni a odsouzeni.

V roce 1966 se Sinatra oženil s o třicet let mladší Miou Farrow. O dva roky později se rozvedli.

V roce 1976 si vzal Barbaru Blakeley Marxovou (dřívější manželku Zeppa Marxe), se kterou vydržel až do své smrti. Vztahy Barbary se Sinatrovými dětmi nebyly ideální, Nancy se veřejně nechala slyšet, že Barbara dětem ani nedala vědět o blížící se Frankově smrti, takže nemohli být u jeho smrtelné postele.

[editovat] Skandály a obvinění

Sinatra byl mnohokrát obviňován se styků s členy mafie a z toho, že jeho kariéru na pozadí podporoval organizovaný zločin.^[3] J. Edgar Hoover Sinatru očividně podezíral, Sinatrův spis u FBI dosáhl 2403 stran,^[4] Sinatra však všechna obvinění zásadně odmítal a nikdy nebyl z žádného zmiňovaného zločinu obviněn. Podle Sinatry byla vytvořena postava Johnnyho Fontaina v Puzově Kmotrovi.

Sinatra byl blízkým přítelem rodiny Kennedyů a přítelem a stoupencem prezidenta J. F. Kennedyho. O mnoho let později Sinatrova nejmladší dcera Tina tvrdila, že Sinatra spolu s mafiánem Samem Giancanou pomohl Kennedymu zvítězit v důležitých primárkách v roce 1960 tím, že získal hlasy odborů.^[5] Sinatra prý také seznámil Kennedyho s Judith Campbellovou, která udržovala styky se Sinatrou i Giancanou. Judith prý měla s Kennedym poměr, dokud Robert F. Kennedy neupozornil bratra, aby od Sinatry udržoval odstup.^[6] Sinatrovi v roce 1963 odebrala Nevadská komise pro hazardní hry licenci poté, co byl Giancana viděn v casinu Cal-Neva Lodge, které Sinatra spoluvlastnil.

Licenci pro provozování casina obdržel Sinatra zpět v roce 1981 po vyšetřování před Nevadskou komisí. Novinář Pete Hamill ve své knize Why Sinatra Matters napsal, že Sinatra byl „nejdůkladněji vyšetřovaným americkým umělcem od doby Johna Wilkese Bootha“. Sinatra sám řekl: „Jistě, znal jsem některé tyhle chlápky. Trávil jsem spoustu času v hospodách. A hospody neprovozují Křesťanští bratři. Pohybovalo se tam spousta chlápků, kteří vycházeli z prohibice a provozovali celkem dobrý hospody. Byl jsem dítě. Pracoval jsem na místech, kde bylo otevřeno. Zaplatili vám a šeky byly kryté. Nepotkal jsem tam žádné nositele Nobelovy ceny. Ale kdyby František z Assisi byl zpěvák a pracoval v hospodě, potkával by stejné chlápky.“

V roce 1986 vydala investigativní novinářka Kitty Kelleyová Sinatrovu biografii nazvanou His Way: The Unauthorized Biography of Frank Sinatra (Jeho cesta: Neautorizovaná biografie Franka Sinatry). Sinatra se soudně pokoušel zabránit vydání knihy a autorku zažaloval o dva miliony dolarů, protože věřil, že ho kniha vykresluje v nehezkém světle a obviňoval ji, že se neoprávněně vydává za autorizovaného životopisce. Později žalobu stáhl a kniha měla obrovský komerční úspěch, dosáhla vrcholu žebříčku bestsellerů New York Times a prodávala se i v mnoha dalších zemích.

[editovat] Ocenění

Sinatrova hvězda na hollywoodském Chodníku slávy

V průběhu své kariéry vyhrál Sinatra deset cen Grammy, včetně cen za nejlepší album roku za Come Dance With Me (1959), September of My Years (1965) a Strangers in the Night (1966) či nejlepší píseň, Strangers in the Night v roce 1966. (Ceny Grammy vznikly až v roce 1958, už po dvou vrcholech Sinatrovy kariéry.)

Sinatra také v letech 1941–1966 šestnáctkrát vyhrál ocenění čtenářů časopisu Down Beat pro zpěváka roku a šestkrát cenu pro osobnost roku. Dvakrát ho také jako zpěváka roku jmenovali kritikové tohoto časopisu.

Sedmkrát mezi roky 1957 a 1963 byl v časopise Playboy jmenován mužským vokalistou roku.

V roce 1980 byl uveden do Síně slávy big bandů a jazzu, v roce 2001 ho BBC Radio 2 jmenovalo „největším hlasem dvacátého století“.^[7]

V roce 1983 napsal pro časopis Rolling Stone Record Guide Stephen Holden:

„Frank Sinatra je historie populární hudby. […] Jako Presley a Dylan – jediní další bílí Američané od roku 1940, jejichž popularitu, vliv a mytickou moc lze porovnávat se Sinatrou – bude Sinatra žít navždy. Prakticky vynalezl frázování moderních populárních písní.“

O dvě dekády později napsal Jonathan Schwartz v recenzi knihy pro New York Observer: