John Keats

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

John Keats

John Keats (31. října 1795 Londýn – 23. února 1821 Řím) byl jedním z předních básníků anglického romantismu. Během svého krátkého života bylo jeho dílo soustavně napadáno dobovým tiskem, přestože tyto námitky byly spíše rázu politického než estetického. Přesto v polovině devatenáctého století začalo být jeho dílo oceňováno díky kulturní změně, pro kterou bylo předzvěstí a kterou pomáhalo vytvářet. Zejména pro ranou Keatsovu poezii byly charakteristické smyslové obrazy a komplexní výběr slov. V jeho básních je patrný vliv Johna Miltona, Edmunda Spensera a Williama Shakespeara. Teprve na konci života napsal své nejlepší a nejpozoruhodnější básně, včetně několika ód, které patří k nejoblíbenějším básním v angličtině.

[editovat] Život

John Keats se narodil v roce 1795 v Londýně v ulici Moorgate 85 jako nejstarší z pěti dětí. Jeho otec Thomas Keats pracoval v tomto městě jako podkoní. Keats zde žil až do roku 1804, kdy jeho otec zemřel na následky fraktury lebky způsobené pádem z koně. Vdova Frances Jennings Keatsová se brzy provdala znovu, záhy však svého nového manžela opustila a přestěhovala se společně se svými čtyřmi dětmi (jeden ze synů, Edward Keats, zemřel roku 1802) ke Keatsovým prarodičům, Johnovi a Alice Jenningsovým. Keats zde začal navštěvovat školu, kde poprvé zahořel láskou k literatuře. V roce 1810 umírá Keatsova matka na tuberkulózu a ponechává své děti v péči jejich babičky (John Jennings zemřel v roce 1805).

Alice Jenningsová ustanovila pro své svěřence dva opatrovníky, kteří v roce 1811 Keatse přesunuli z jeho staré školy na studium k chirurgovi Thomasovi Hammondovi. 19. prosince 1814 umírá Alice Jenningsová a opatrovníkem Keatsových dětí se stává Richard Abbey. V následujícím roce začíná Keats studovat farmacii v londýnské Guy’s Hospital. V tomto období se stále více věnuje studiu literatury a skládá své první básně. Jeho první publikovanou básní byla Ó, samoto otištěná v novinách The Examiner v roce 1816. V červenci 1816 skládá závěrečné zkoušky z farmacie. V dubnu roku 1817 strávil týden ve vesnici Carisbrooke na ostrově Wight, kde složil rozsáhlou báseň Endymion.

Krátce nato začíná pečovat o svého bratra Toma Keatse. Tom, podobně jako jeho matka, onemocněl tuberkulózou. Po dokončení Endymionu se John Keats společně se svým přítelem Charlesem Brownem vydává do Skotska a Irska. Na cestě se však i u něj začaly projevovat příznaky tuberkulózy a proto se rozhodl vrátit do Londýna. Po návratu zjistil, že se Tomův stav zhoršil a že se Endymion, podobně jako jeho předchozí básně, staly terčem kritiky. 1. prosince 1818 umírá Tom Keats a John Keats se stěhuje do Hampsteadu k Charlesovi Brownovi. V Hampsteadu bydlí vedle Fanny Brawnové, která zde žila se svou matkou. Keats se do Fanny okamžitě zamiloval a koncem roku 1819 se spolu zasnoubili. Přesto se nejednalo o šťastné spojení. Keatsova vášeň pro Fanny mu přinášela spíše roztrpčení než útěchu. Jejich korespondence (vydaná posmrtně) silně pobouřila viktoriánskou společnost. V deníku Fanny Brawnové je pouze jediná zmínka o jejich rozchodu: „Pan Keats opustil Hampstead.“

Jejich vztah byl ukončen v roce 1820, kdy se u Keatse projevily závažné příznaky nemoci, která sužovala jeho rodinu. Na návrh svého doktora opustil chladné ovzduší Londýna a se svým přítelem, malířem Josephem Severnem, se přesunul do Říma, kde bydlel v domě nad Španělskými schody. Zde se jeho zdravotní stav rapidně zhoršoval navzdory péči Josepha Severna a doktora Johna Clarka. John Keats zemřel 23. února 1821 v jedenáct hodin večer. Pohřben byl na protestantském hřbitově v Římě. Na jeho přání byl na náhrobek vytesán nápis „Zde leží ten, jehož jméno bylo napsáno do vody.“ Jeho jméno se na náhrobku nevyskytuje.

Shelley a Byron mylně dávali jeho smrt za vinu článku otištěnému krátce předtím v Quarerly Review, který ostře útočil na Keatsův Endymion. „Zdrcen článkem“, jak se o tom vyjádřil Byron. Dlouho se věřilo, že autorem útočného článku byl William Gifford, nicméně se později se ukázalo, že skutečným autorem je John Wilson Croker. Keatsova smrt inspirovala Shelleyho k napsání básně Adonis.

[editovat] Dílo

Seznámení s dílem Edmunda Spensera, zvláště s Královnou víl, bylo pro Keatse zlomovým momentem. Tato inspirace ho vedla k napsání první básně nazvané Imitace Spensera. Spřátelil se s Leighem Huntem, básníkem a nakladatelem, který roku 1816 ve svých novinách The Examiner otiskl první Keatsovu báseň Ó, samoto. V roce 1817 Keats vydává svou první básnickou sbírku nazvanou jednoduše Básně. Tato sbírka nebyla dobře přijata, částečně díky Keatsovu přátelství s kontroverzním Leighem Huntem. Keats napsal své nejlepší básně na jaře a v létě roku 1819. Kromě toho je období mezi zářím 1818 a zářím 1819 označováno za Velký rok nebo Živoucí rok, neboť tento rok patří mezi jeho nejplodnější období, během nějž napsal své nejvíce ceněné básně. Tato horlivá činnost měla hned několik příčin: smrt jeho bratra Toma, kritické přijetí Endymionu a setkání s Fanny Brwnovou. Mezi ódami napsanými na jaře a v létě roku 1819 patří Óda na Psýché, Óda na slavíka, Óda na smutek a Podzimu.

[editovat] Vliv

Ketasovy básně inspirovaly amerického spisovatele Dana Simmonse k sepsání sci-fi ságy Kantos Hyperionu.

[editovat] Známější skladby

Ó samoto – 1816, první Keatsova otištěná báseň
Po prvním nahlédnutí do Chapmanova překladu Homéra – 1816
Spánek a poezie – 1816
Endymion – 1817, volné zpracování antické báje o Dianině lásce k lovci z Kárie
Pád Hyperionu: Sen – 1817
Hyperion – 1818
La Belle Dame Sans Merci – 1819
Lamia – 1819
Óda na slavíka – 1819
Óda na smutek (Óda na melancholii) – 1819
Óda na Psyché – 1819
Óda na řeckou vázu – 1819
Předvečer svaté Anežky – 1819, báseň inspirována láskou k Fanny Brawneové
Podzimu – 1819, tato báseň bývá považována za jednu z nejlepších Keatsových ód

[editovat] České překlady

Hyperion (in Robert Browning: Na balkoně), Kamila Neumannová, 1911 Praha (přeložil Arnošt Procházka)
Večer svaté Anežky, Jan Hart, 1912 Praha (přeložil Jan Hart)
Básně, František Borový, 1928 Praha (přeložil František Bíbl)
Fanny Brownové dopisy a verše, Václav Pour, 1933 Praha (vybral a přeložil Albert Vyskočil)
Obrys krásy, Mladá fronta, 1977 Praha (uspořádala a přeložila Hana Žantovská)
Když mraky září, SNKLU, 1961 Praha (přeložila Jiřina Hauková)
Déšť z plané růže, Mladá fronta, 1994 Praha (vybrala a přeložila Hana Žantovská)

(H. Žantovská ovšem uvádí, že Keatsovy básně do češtiny dále překládali např. J. Vrchlický, J. V. Sládek, A. Klášterský a O. Theer)

[editovat] Ukázky

"Nevěsto ticha, nedotčená dosud, / schovanko času, v kterém zvolna plynem, / pamětí hájů, jež nám dávný osud / sladčeji vyprávíš, než možno rýmem, / jaký to příběh zapsán je v tvém tvaru, / bohů či lidí, kam to vedeš nás?…" (z básně Óda na řeckou vázu)
"Kde písně jara jsou? Ach kde jsou jen? / Nemysli na ně, vždyť svou hudbu máš, / když mezi prsty oblak mroucí den / do strnišť seje zrůžovělou zář. / U řeky pod jívami naříkat / komáři začnou, větrem zvedáni, / jen utichne, zas k zemi snést se mohou…" (Podzimu)

(obě ukázky pocházejí z výboru Obrys krásy, přeložila Hana Žantovská)