Kriminologie
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Kriminologie je multidisciplinární nauka, která se zabývá kriminalitou. Zkoumá zejména osobu pachatele, osobu oběti a zabývá se též možnostmi kontroly kriminality.
Termínu kriminologie popvé použil v roce 1885 italský profesor práva Raffaele Garofalo, v roce 1887 pak francouzský antropolog Paul Topinard.
Kriminologie je věda empirická, spoléhá se více na pozorování skutečnosti než na teorii, a věda multidisciplinární, víceoborová, mezioborová.
Hlavním nástrojem kontroly kriminality je kriminální politika státu. Jsou to úvahy a opatření společností a států s cílem snížit páchání trestných činů. Kriminální politiku dělíme na: a) vědeckou - soustřeďuje se na uspořádání společenských strategií, které dohlížejí na optimální kontrolu kriminality b) praktickou - aplikace norem, právních předpisů ve sféře týkající se kriminality, jde hlavně o normy trestního práva
Kriminalita je tedy souhrn trestných činů spáchaných na určitém území za určité období. Je zde ještě pojem delikvence, který zahrnuje i činy, které nejsou jinak trestné, např činy spáchané osobami mladšími 15 let, patří sem trestné činy a přestupky. Dalším pojmem je protispolečenská činnost, což je nejširší pojem, který zahrnuje kriminalitu, delikvenci a negativní společenské jevy.
[editovat] Vývoj základních kriminologických směrů
V 19. století v období pozitivismu začíná éra zkoumání příčin trestné činnosti a rozdělování kriminality do jednotlivých skupin. Prvním známým představitelem biologicky založené kriminologie byl Lambroso - lékař, který na základě tělěsného měření zjišťoval tělesné zvláštnosti u 25 000 odsouzených vězňů v Itálii. Vytvořil obraz typu rozeného zločince (měl malou lebku s ustupujícím čelem, větší délku paží, vyskytovala se u něj silná citlivost na meteorologické změny). Tato teorie vyvolala ve vědeckých kruzích velký zájem, našla mnoho příznivců, ale i odpůrců. Hlavním oponentem této teorie byl Charles Gering, také lékař, který zkoumal americké vězně, porovnával je s vojáky a studenty a došel k závěru, že žádný somatický typ neexistuje.
Ve 2. polovině 19. století se do vědeckých postupů dostávají sociálně orientovaná zkoumání. Představitelem byl Enrico Ferri, který své bádání završil závěrem, že kriminalita je výrazem příležitostných i nahodilých podnětů a prostředí, v němž pachatel žije.
Jako první použil výraz kriminologie Ital Garofalo. Podle něj to byla věda o zločinu a za zločin se považovalo každé lidské jednání, které se příčilo dobrým mravům - toto bylo rozpracováno jako sociologický pojem zločinu
K rozvoji kriminologie dochází po 1. světové válce, rozpracovává se teorie kriminality bílých límečků (střední vrstvy, které vědomě porušují zákon při výkonu svých profesí). V 70. letech 19. století nastupuje tzv. kritická kriminologie, která podrobila kritice všechny dosavadní vědecké postupy, které hledaly příčiny kriminality v osobnosti pachatele. Tyto tendence byly shrnuty pod pojmem etiologická kriminologie a ta se soustředí na to, za jakých okolností je udělována etika pachatele, jak tzv. stigmatizace ovlivňuje jeho osobnost a posavení ve společnosti. Kritická kriminologie se soustředí na příčiny, které podmiňují kriminalitu.
Existují jednofaktorové a vícefaktorové teorie, tzv. teorie střetu, jejichž představitelem byl Alfred Kudlík. Chápe podstatu kriminality jako mnohostranný, zejména živelný, záporný, nepříznivý, společensky škodlivý vývoj střetu struktur individuí(osob) a struktur jejich prostředí. Závěrem zdůrazňuje potřebnost podrobné analýzy, vzájemného vztahu objektivních a subjektivních činitelů v rámci zkoumání příčin jednotlivých trestných činů.
