Novoplatonismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Novoplatonismus (nebo také Neoplatonismus) je poslední ucelený filosofický systém antiky; filosofická škola vzniklá koncem 2. století n. l. a trvá do 6. stol. n. l. Není to pouze obnovení učení Platónovy filosofie, ale je to systém, který vedle platónské filosofie s velkou spekulativní silou shrnuje také ostatní hlavní směry antické filosofie (s výjimkou epikureismu), jakož i náboženské a mystické myšlenky, a to i z orientu. Zakladatelem novoplatonismu je Ammónios Sakkás z Alexandrie - o jeho učení není v podstatě nic známo. Vlastní novoplatónský systém vytvořil jeho žák Plotínos.

Základní myšlenky novoplatonismu:

• Sami sebe považují za následovníky a vykladače Platóna, ale jsou od něho i odlišní.
• Jejich učení lze charakterizovat jako idealistický monismus. Boha nazývá Plótínos Jedno, Dobro, První, Nejvyšší. Bůh sám aktivně nestvořil svět. Vše vzniklo z nejvyšší bytosti jakýmsi vyzařováním, přetékáním, emanací. Vyzařování bylo postupné, proto i dnes existují věci stupňovitě uspořádány co do dokonalosti.
• Také lidské duše pocházejí od Boha. Oddělili se tímto vyzařováním, ale oddělením také ztratili na božské dokonalosti. Smyslem lidského života by mělo být dosažení opětovného sjednocení duše s Bohem, z něhož vzešla. Nejjstější cesta, která k tomu vede, je ponožení do sebe sama, do toho božského, co je v nás, jakési „sebezapomínající se“ odevzdání, extáze, vníž dojde k sjednocení s Bohem.

Tento filosofický článek je pahýl. Můžete pomoci Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte.