Platón

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Platón (427 př. n. l. – 347 př. n. l.) byl řecký aristokrat a filosof. Dětství směl prožívat jako syn jedné z předních athénských rodin.

Bylo mu 20 let, když se setkal se Sókratem. Osm let mu naslouchal coby jeho nejvěrnější žák. Po odsouzení učitele a jeho popravě rodné město opoustil a odešel do Megary, odkud podnikal mnohé cesty. Snad byl i v Egyptě a také v Indii (mnohé v jeho díle to naznačuje).

Několikrát cestoval na Sicílii, kde pobýval na dvoře tyrana Dionýsia a Dióna v Syrákúsách. Jeho cesty končili převážně neúspěšně - poprvé byl prodán do otroctví, později byl téměř uvězně, ale podařilo se mu utéci. Byl tam pozván Diónem, který patřil mezi jeho pžíznivce, aby mu pomohl z Dionýsia II. vychovat filosofa a vládce s neomezenou mocí v jedné osobě.

Roku 387 př. n. l. založil ve své zahradě v Athénách školu, která dlouhá staletí po jeho skonu měla existovat pod jménem „platónská Akadémie“. Zde vyučoval bezplatně. Platón dosáhl úctyhodného věku 80 let a zesnul uprostřed práce.

[editovat] Nauka o idejích

Erós

K poznávání idejí se může povznést pouze ten, kdo má filosofický pud. Tento pud nazývá Platón „Erós“. Tím dává tomuto slovu zduchovnělý (vyšší) význam. Erós je puzením smrtelníka povznést se k nesmrtelnosti.

Pojem „platonická láska“ ve smyslu neopětované či „duchovní“ lásky mezi mužem a ženou, z níž je vyloučen sexuální styk, spočívá na nepochopení Platónova textu. Na příslušném místě lze číst: „Špatný je nízký, přízemní milovník, který více než duši miluje pouhé tělo.“

Dialektika

Nazírání krásy je přípravou, avšak vlastním prostředkem k poznávání idejí je dialektické myšlení (pojmové myšlení).

Při tvoření pojmů je třeba vyvarovat se toho, abychom z pouhých slov chtěli získat poučení, jež nám může poskytnout jen pojem věcí (viz Kratylos).

Dialektika je umění proniknout společným hledáním v rozhovoru k tomu, co je všeobecně platné.

Bytí idejí

Ideje - řecky eidos nebo ideá, původně obraz.

„Ideu předpokládáme tam, kde řadu věcí označujeme týmž jménem.“

Ideje jsou podle Platóna, formy, rody, obecné rysy bytí. (Pro podrobnosti viz „podobenství o jeskyni“ v díle Ústava.) Vězením je náš obvyklý způsob života. Pouhý stín je naše okolí, jak nám je ukazují smysly. Výstup a pohled na věci nahoře znázorňuje vzlet duše do světa idejí. Ideje jsou veskrze reálné, jak nám ukazuje podobenství o jeskyni, jedině ony mají pravou (metafyzickou) realitu. Jednotlivé věci jsou pomíjivé, ale ideje trvají jako jejich nepomíjivé pravzory.

Idea a jev

Jak vzniká svět stínů, viditelný svět? Jak dochází k tomu, že se ideje, které existují ve vyšší sféře mimo svět, zjevují byť nedokonale a oslabeně, v předmětech smyslového světa? Musí být přece ještě něco druhé, materiál v němž se ideje obrážejí. V Tímaiovi Platón toto popisuje jako (prázdný) prostor. Ale jaká síla vypůsobuje, aby se ideje jako pouhé v sobě spočívající praobrazy vůbec v látce obrážely? Je nutný ještě třetí princip, který by mezi oběma prvními prostředkoval nebo stál nad nimi.

Duše a nesmrtelnost

Duše má podle Platóna tři části:

Myšlení (je v hlavě – je jedinou nesmrtelnou částí duše), vůli (cit se nalézá v hrudi) a žádostivost (má své místo v podbřišku).
Nesmrtelná duše, podle Platóna, nemá počátek ani konec, proto hledání a poznávání je tedy vzpomínání (anamnésis, podrobněji viz dialog Menón).
Zdatnost (ctnost)

V říší idejí stojí nejvýše idea nejvyššího dobra. V jistém smyslu je ideou idejí. Je nejvyšší cíl, je závěrem a koncem světa. Platónova etika je důsledkem spojení této ideje nejvyššího dobra a názoru, že na světě idejí se člověk spolupodílí nesmrtelnou duší. Proto je cílem a smyslem člověka osvojit si nejvyšší ideu tím, že se pozdvihuje do nadsmyslového světa. Tělo a smysly jsou pouta, jež zabraňují. Sóma séma – tělo (je) hrob (duše)

[editovat] Nauka o státu

Polis správné uspořádání státu. Nejvyšší myslitelná forma mravního života je mravní život společenství v dobrém státě.

Ústav je tolik druhů, kolik je druhů lidí.

Aristokracie vláda nejlepších
Oligarchie vláda bohatých
Demokracie vláda svobody
Tyranie vláda násilí

Vadná zřízení jsou podle Platóna: krétský model, oligarchie, demokracie, tyranis.

[editovat] Ideální stát podle Platóna

Stát má tři přirozené úkoly

výživu a zisk jako základ
obranu navenek
řízení rozumem

Stát má tři přirozené stavy

řemeslníky
strážce, vojáky
vládce a filosofové*

v 35 letech odchází filozof ze školy, 20 let se snaží pracovat ve prospěch státu, a až poté se může stát opravdovým filosofem.

[editovat] Dílo

Platón sám nikde souvislý systém nepodal. Ani ze spisů, které se dochovaly, nelze takový systém vystopovat. Jako první pracuje s filosofickým pojmovým jazykem. Co se Platón snaží překonat, je sofistika. Jako základní omyl se jeví Prótagorova věta, že člověk je mírou všech věcí a že nemůže existovat žádná všeobecná míra. Na to říká Platón, taková nauka nutně ničí základy vědy a mravnosti. Rétorika sofistů jako umění jen přemlouvat nemůže být metodou filosofie. Stejně, jako podle Hérakleita, každá věc potřebuje svůj protiklad, tak potřebuje filosof mít protivníka.

Co ale má Platón společného se sofisty

Kromě dialektické metody především dvě věci

Ani on nedůvěřuje běžnému vědění
Nedůvěřuje obvyklé představě o ctnosti

Co ale nemá Platón společného se sofisty

O to výrazněji se od sofistů odlišuje, pokud jde o důsledky, které je potřeba vyvodit z poznání nedostatečnosti dosavadního poznání a tehdejší nauky o ctnosti. Platón jde mnohem dále než sofisté, a jeho učitel Sókratés. Učitelovo „Vím, že nic nevím“, nahrazuje naukou o idejích. V nich je dána míra, jíž lze myšlenkově uchopit a vytušit. U Platóna je temný, záhadný a obrazivý základ světa potlačen; jeho filosofie je „metafyzikou světla“.

Platónova díla mají vesměs formu dialogu (rozhovoru). Ve spisech vystupuje Sókratés jako hlavní postava. Nejdůležitější dochované Platónovy dialogy jsou:

Obrana Sókratova
Kritón
Prótagorás
Gorgiás
Menón
Kratylos
Symposion (Hostina)
Faidón
Políteiá (Ústava)
Faidros
Theaitétos
Tímaios
Kritiás
Polítikos
Zákony (Nomoi)

[editovat] Závěr

Platónův vliv na filosofii je nedozírný. Prvního obnovení se dočkal v novoplatónismu, který byl stěžejním filosofickým směrem pozdní antiky. Ve středověku nesmírně ovlivnil teologii a také filosofii. Filosofický zájem se k němu dnes opět obrací.