Přísudek
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Přísudek (predikát) je základní větný člen (zpravidla sloveso v určitém tvaru) přisuzující podmětu činnost, stav nebo vlastnost.
V české lingvistice existují dvě základní syntaktické teorie, jež problematiku přísudku nahlížejí odlišně:
[editovat] Závislostní syntax
Podle závislostní syntaxe představuje přísudek (predikát) větný člen tvořící základní větnou konstrukci (syntagma) s podmětem. Spolu vstupují do syntaktického vztahu dominace, který je vyjádřen predikací, tj. přísudek se v gramatické kategorii osoby a čísla shoduje s podmětem (v případě složených tvarů i v kategorii mluvnického rodu).
Predikát je ten člen predikační dvojice, jímž se podmětu přisuzuje nějaký znak.
Z hlediska formy rozeznáváme:
- predikát verbální - vyjádřený určitým slovesem (nebude pršet, nezmokneme)
- predikát verbo-nominální - vyjádřený sponou (kopula) a
- substantivem v nominativu či instrumentálu (je lékař/lékařem)
- adjektivem ve tvaru jmenném či složeném (jste laskav/laskavý)
- adverbiálními výrazy (je nakřivo/na roztrhání)
- predikát s modálním či fázovým slovesem (měl si povyskočit, začíná syčet)
[editovat] Valenční syntax
Podle valenční syntaxe tvoří přísudek páteř věty. Z valence predikátu (schopnost otevírat ve větě jistý počet větněčlenských pozic v jistých tvarech) vyplývá základová větná struktura (ZVS), jež bývá symbolicky zapisována pomocí gramatického větného vzorce (GVV). (Zjednodušeně lze tedy říci, že věta vzniká na základě vazby slovesa stojícího v pozici přísudku.)
Do ZVS patří predikát a jeho:
- levovalenční aktanty (podmět)
- pravovalenční aktanty (předmět a v určitých případech příslovečné určení)
Některé pozice ve větě mohou zůstat neobsazeny (potenciální aktanty, často např. podmět), jiné obsazeny být musí (obligatorní aktanty, často např. předmět).
Rozvitá větná struktura (RVS) zahrnuje pozice, které valence daného predikátu nevyžaduje, tj. nekonstitutivní, fakultativní větné členy: přívlastek, příslovečné určení.
Přísudek bývá vyjádřen slovesem určitým (VF = verbum finitum). Z hlediska formy rozeznáváme:
- predikát jednoduchý - význam predikátu představuje sloveso samo o sobě (poletíme, rozmluvil jsi se)
- predikát složený - k predikátu patří i význam nějakého dalšího členu jmenné povahy
- predikáty se sponou a s modálními či fázovými slovesy (je rusovlasá, chce zpívat)
- predikát se slovesy sémanticky vyprázdněnými (provádět rekonstrukci, dostat se ke korytu)
