Prachovské skály

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Přírodní rezervace Prachovské skály zahrnuje pískovcové skalní město mezi obcemi Prachov, Horní Lochov, Blata a Pařezská Lhota severozápadně od města Jičín v okrese Jičín.

Katastrální území: Horní Lochov, Pařezská Lhota, Zámostí, Prachov
Výměra: 261, 91 ha
Nadmořská výška: 300 – 462 m
Datum vyhlášení 31.3. 1933

Ochrana geomorfologicky unikátního skalního města kvádrových pískovců s pestrou mozaikou jeho biotopů. Kromě zbytků reliktních borů na extrémních skalních stanovištích zde rostou fragmenty bučin a potočních olšin, lesních louček a vodních společenstev v nádrži u Pelíška. Převážnou většinu lesních porostů však tvoří smrkové monokultury.

Prachovské skály - Císařská chodba

Prachovské skály - pohled z vyhlídky Míru sěrem k Prachovské jehle

Prachovské skály - Šlikova vyhlídka

Skalní město u Hakenovy vyhlídky

Geologie - Tabulová plošina z kvádrových pískovců svrchní křídy (svrchní turon až coniak – teplické souvrství) je rozčleněna skalnatými roklemi do několika částí. Pískovce dosahují mocnosti až 90 m a místy jimi prostupují tělesa neovulkanitů (např. bazanitové těleso Svinčice v jižní části). Pískovec je křemenný, tmel je kaolinický, jílovitý, glaukonitický, místy železitý. Souvrství je ukloněno k severu, případně k západu, prostupují jím pukliny převažujících směrů VJV-ZSZ až V-Z. Plošinu je brázdí soustava převážně suchých skalnatých údolí – soutěsek (zvaných zde „chodby“, např. Císařská chodba), osou skalní oblasti prochází údolí potoka Buňka (jedna ze zdrojnic říčky Žehrovka). Hřbety mezi údolími jsou na mnoha místech, zejména v severní a střední části, rozčleněny do samostatných věží, tvořících zde typická skalní města. Známými útvary jsou např. Prachovská jehla, Modlitba skal, Orel, Krkavčí skály, Smítkova a Janebova věž. Běžné jsou pseudokrasové tvary, např. nevelké jeskyně (puklinové, rozsedlinové, vrstevní, suťové aj.), závrty a drobné tvary zvětrávání a odnosu pískovců, zejména voštiny, skalní výklenky, dutiny a perforace (okna a brány), škrapy atd.

Květena - Rostlinstvo pískovcových oblastí je poměrně chudé, což je dáno zejména málo úživným geologickým podkladem. Prachovské skály nejsou v tomto směru výjimkou. Původní rostlinná společenstva většinou zanikla nebo se zachovala jen ve fragmentech. Lesní porosty byly dlouholetým hospodařením převedeny na smrkové, vzácněji borové monokultury, jejichž podrost je rovněž chudý a jednotvárný – metlička křivolaká (Avenella flexuosa), borůvka černá (Vaccinium myrtillus), brusinka obecná (Rhodococcus vitis-idaea), vřes obecný (Calluna vulgaris) a hasivka orličí (Pteridium aquilinum). Bohatší vegetace nalezneme jen ve vlhkých roklích – fragmenty společenstev svazu Tilio-Acerion – např. v Javorovém dole nebo údolíčcích potoků v jižní části skal. Tam rostou např. mokrýš střídavolistý (Chrysosplenium alternifolium), netýkavka nedůtklivá (Impatiens noli-tangere), podbílek šupinatý (Lathraea squamaria), vrbina hajní (Lysimachia nemorum), ptačinec hajní (Stellaria nemorum), kostřava obrovská (Festuca gigantea), ostřice lesní (Carex sylvatica) aj. Vlhké hluboké rokle (Dračí rokle, Zelená rokle), v nichž se hromadí studený vzduch, vykazují tzv. inverzní efekt – místní klima je vlhčí a chladnější, než odpovídá nadmořské výšce, což umožňuje růst charakteristických horských druhů. V Prachovských skalách se proto nachází např. vranec jedlový (Huperzia selago), plavuň pučivá (Lycopodium annotinum), čípek objímavý (Streptopus amplexifolius) a rozrazil horský (Veronica montana). Přirozené složení lesních porostů naznačují zbytky reliktních borů svazu Dicrano-Pinion na okrajích skal a zbytky květnatých bučin svazu Fagion např. na Svinčici nebo mezi Studenou a Hromovou roklí. V podrostu nalezneme např. svízel vonný (Galium odoratum), vraní oko čtyřlisté (Paris quadrifolia), jaterník trojlaločný (Hepatica nobilis), svízel lesní (Galium sylvaticum), strdivka nící (Melica nutans), bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis) aj.

Zvířena - Hnízdí zde ptačí druhy typické pro skalní města, např. poštolka obecná (Falco tinnunculus), výr velký (Bubo bubo), krkavec velký (Corvus corax) a rehek domácí (Phoenicurus ochruros). Běžná je kuna skalní (Martes foina). U malých vodních ploch žijí čolek obecný (Triturus vulgaris), čolek horský (Triturus alpestris), ropucha obecná (Bufo bufo) a skokan hnědý (Rana temporaria).

Lesnictví - První známý popis lesa v prostoru Prachovských skal pochází z roku 1636. Lesy tehdy měly ještě přirozenou dřevinnou skladbu – rostl zde dub letní, habr obecný, buk lesní, javor klen, jedle bělokorá, borovice lesní a osika. Podíly jednotlivých dřevin v porostech byly zaznamenány až koncem 19. století. Tehdy zde již převládala borovice a vysoký byl i podíl smrku. Jehličnaté kultury zcela zničil kalamitní holožír bekyně mnišky, v letech 1922-23. Likvidace následků kalamity trvala až do roku 1929 a holiny byly poté osázeny sazenicemi ze semen nakoupených v Innsbrucku. Tak vznikly dnešní smrkové a borové monokultury, které v rezervaci převažují. Z přirozených lesů se v Prachovských skalách zachovaly fragmenty jedlových bučin (na náhorních plošinách a pískovcových svazích) a dubové jedliny a klenové bučiny na vlhkých svazích. Na okrajích pískovcových skal zůstaly zachovány zbytky reliktních borů, na plošinách zbytky chudých dubových a bukových borů.