Zvonkohra
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Zvonkohra je bicí hudební nástroj, jehož každý tón je vytvářen vlastním zvoncem. Tyto zvonce jsou rozezvučeny buď pomocí kladívek nebo důmyslným systémem provázků přivedeny na klaviaturu, případně jsou napojeny na pneumatický, či elektrický rozvod. Zvonkohra patří mezi idiofony.
Nejznámějšími zvonkohrami umístěnými ve věži jsou v České republice Pražská Loreta a Stará radnice v Ostravě. Rovněž jsou známy zvonkohry připojené k varhanní traktuře. Takovou můžeme nalézt například na Svatém Hostýně.
Menší nástroje používají namísto zvonů tradičního tvaru kovové tyče nebo trubice.
Malé zvonkohry mají místo zvonků kovové obdélníkové destičky, uspořádané v řadách, podobně jako kameny xylofonu. Rozeznívají se paličkami drženými v rukách nebo kladívky spojenými s klaviaturou. Rozsah zvonkohry, používané v orchestru býva 2 - 3 oktávy.
Velké zvonkohry bývají označovány též jako zvonohry. Zvonohra má vždy mechanický systém manuálního ovládání - klaviaturu, případně i pedálnici, které zohledňují dynamiku úhozu. Koncertní zvonohra musí mít nejméně 27 zvonů, jejichž ladění je v toleranci 1 cent. V České republice této kategorii odpovídá jen Pražská mobilní zvonohra postavená Petrem Rudolfem Manouškem v roce 2001. Tento, i ve ve světovém srovnání, špičkový nástroj má 57 zvonů, umístěných na pojízdné konstrukci s vnějšími rozměry běžného 20stopého ISO kontejneru, takže je přepravitelný kamionem a je vybaven mechanickou klaviaturou i elektronickým systémem, ovládaným vestavěným počítačem, který umožňuje automatickou hru.
