Běh na 100 m

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Běh na 100 metrů je sprintem, který se běží maximálním úsilím od startu do cíle. Vítěz této disciplíny na vrcholných světových soutěžích, příp. světový rekordman je považován za nejrychlejšího muže/ženu světa. Maximalní rychlost sprinterů se pohybuje výjimečně až okolo 48 km/h u mužů a asi 41 km/h u žen. Oficiálně jsou však tyto údaje nižší, přesně 43.45 km/h u mužů a 39.56 km/h u žen. Hranicí světové extratřídy je tradičně bariéra 10 sekund u mužů a 11 sekund u žen. Pod 10 sekund už dokázalo běžet asi 50 sprinterů (k r. 2006), vesměs pouze černé barvy pleti. Nejrychlejším bílým sprinterem byl Ital Pietro Mennea, který zaběhl tuto trať za 10.01 s. Po něm se to už povedlo jen Poláku Woroninovi, který využil max. podpory větru 2m/s a zaběhl 10.00 s, což navíc znamená, že čas musel být na tisíciny těsně pod 10 s. Obecný předpoklad je, že černí sprinteři mají víc rychlých svalových vláken v motorickém svalstvu, proto dokážou běhat rychleji (nevynikají však tolik například v technických disciplínách). Současný světový rekord má hodnotu již úctyhodných 9,77 s, jeho autorem je jamajský sprinter Asafa Powell. Běžecká trať na 100 m se běhá v oddělených drahách širokých 122 – 125 cm. Trať je umístěna na jedné ze dvou rovinek na atletickém stadionu. Závodník musí startovat z nízkého startu a ze startovních bloků. Světový rekord může být uznán, pokud rychlost větru vanoucího do zad běžce je menší než 2 m/s.

Obsah 1 Historie 2 Vývoj světového rekordu 2.1 Muži 2.2 Ženy 3 Olympijští vítězové 4 Mistři světa 5 Mistři Evropy

[editovat] Historie

Závod byl zpočátku provozován na trávě nebo na dráze s popelem na vzdálenost 100 yardů (91,44 m). Pod vlivem pevninské Evropy se změnil v závod na 100 m. Závodníci startovali ze stojící polohy až do roku 1887, kdy si Charles Scherrill kopal v dráze malé dírky k lepšímu odrazu, čímž dal podnět ke vzniku startovních bloků. V letech 1928 – 1929 George Breshnahan a William Tuttle vynalezli startovní bloky. V roce 1937 jsou startovní bloky oficiálně schváleny IAAF. Od roku 1938 je stanoveno, že světový rekord může být uznán, pokud rychlost větru vanoucího do zad běžce je menší než 2 m/s. První experimenty s elektrickou časomírou pocházejí z první čtvrti 20. století. Oficiálně je užíváno od 1. ledna 1977.

[editovat] Vývoj světového rekordu

[editovat] Muži

• 10.06 - Bob HAYES (USA) Tokio 15-10-64
• 9.95 - Jim HINES (USA) Ciudad de México 14-10-68
• 9.93 - Calvin SMITH (USA) USAF Academy 03-07-83
• 9.86 - Carl LEWIS (USA) Tokio 25-08-91
• 9.85 - Leroy BURRELL (USA) Lausanne 06-07-94
• 9.84 - Donovan BAILEY (CAN) Atlanta 27-07-96
• 9.79 - Maurice GREENE (USA) Athény 16-06-99
• 9.78 - Tim MONTGOMERY (USA) Paříž 14-09-02
• 9.77 - Asafa POWELL (JAM) Athény 14-06-05
• 9.77 - Justin GATLIN (USA) Doha 12-05-06 (čas dodatečně anulován)
• 9.77 - Asafa POWELL (JAM) Gateshead 11-06-06

Hranici 10 sekund doposud pokořilo téměř 5 desítek závodníků (49 k 15. 9. 2005), hranici extratřídy 9.90 sekund potom 15 z nich. Suverénně nejúspěšnějším sprinterem je Američan Maurice Greene, který čas pod 10 sekund zaběhl 51x, pod 9.90 sekundy potom 10x, Ato Boldon z Trinidadu a Tobaga 28x pod 10 a 8x pod 9.90, Frankie Fredericks z Namíbie 27x pod 10.

Vůbec nejrychlejší stovku zaběhl v roce 1996 sprinter Obadele Thompson z Barbadosu - neuvěřitelných 9.69 s., bohužel však s nedovolenou podporou větru přes 5 m/s.

[editovat] Ženy

• 11.08 - Wyomia TYUS (USA) Ciudad de México 15-10-68
• 11.07 - Renate STECHER (DDR) Mnichov 02-09-72
• 11.07 - Renate STECHER (DDR) 20-07-73
• 11.04 - Inge HELTEN (NSR) Furth 13-06-76
• 11.01 - Annegret RICHTER(NSR) Montréal 25-07-76
• 10.88 - Marlies GÖHR (DDR) Drážďany 01-07-77
• 10.81 - Marlies GÖHR (DDR) Berlín 08-06-83
• 10.81 - Evelyn ASHFORD (USA) USAF Academy 03-07-83
• 10.76 - Evelyn ASHFORD (USA) Curych 22-08-84
• 10.49* - Florence GRIFFITHS-JOYNER (USA) Indianapolis 16-07-88

• Tento výkon však poslední dobou bývá stále více napadán z hlediska možného užití dopingu americkou sprinterkou. Slavná „Flo-Jo“ zemřela před několika lety v pouhých 39 letech na následky zadušení ve spánku. Objevily se spekulace, že mohlo jít o důsledek dlouhodobého užívání dopingu v době vrcholné kariéry (která navíc podezřele rychle skončila prakticky ihned po rekordních výkonech z roku 1988). Hodnota výkonu je navíc příliš vysoká, ostatní sprinterky se ani po téměř dvaceti letech nedokážou dostat až na výjimky pod hranici 10.80 s.

Tou hlavní výjimkou je další Američanka Marion Jonesová, která na 2. místě dlouhodobých tabulek drží čas 10.65 s (jako jediná se dokázala přiblížit legendární „Flo-Jo“).

[editovat] Olympijští vítězové

Nejlepším mužem na olympijské trati je Carl Lewis, který zatím jako jediný dokázal zvítězit na dvou olympijských hrách, v Los Angeles 1984 a po diskvalifikaci Bena Johnsona získal zlato i v Soulu 1988. Ženy poprvé běžely na olympiádě v roce 1928 v Amsterodamu. Nejlepší ženou je Wyomia Tyus a Gail Devers, obě získaly zlaté medaile na dvou hrách. Nejúspěšnější zemí jsou USA, jejichž sportovci v běhu na 100 m získali zatím 26 zlatých, 18 stříbrných a 8 bronzových medailí, z toho 10 zlatých, 5 stříbrných a 2 bronzové získaly ženy.

[editovat] Mistři světa

Nejvíce titulů mistra světa si odnesli Carl Lewis a Maurice Greene po třech. Mezi ženami je nejúspěšnější Marion Jones, která získala dva tituly mistryně světa. Nejvíce titulů získali sportovci USA, celkem 11, z toho 5 ženy. V roce 2003 zvítězila Američanka Kelli White, ale byla usvědčena z dopingu, a tak musela zlatou medaili vrátit. Nejlepšími Evropany jsou Brit Linford Christie, který získal zlato na olympiádě v Barceloně, titul mistra světa ve Stuttgartu a tři tituly mistra Evropy. Trojnásobný mistr Evropy je i Ukrajinec Valerij Borzov, který získal i zlato na olympiádě v Mnichově. V ženách kraluje Němka Marlies Göhr, mistryně světa 1983 a mistryně Evropy 1978, 1982 a 1986.

[editovat] Mistři Evropy