Baruch Spinoza

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Baruch (de) Spinoza

Baruch (lat. Benedictus) Spinoza (24. listopadu 1632, Amsterdam – 21. února 1677, Haag) byl filozof, který kriticky rozvinul Descartovu nauku o dvou substancích (res cogitans, neboli duch, a res extensa, neboli matérie) v tom smyslu, že z rozlehlosti a myšlení učinil pouhé atributy jediné substance, jež disponuje a projevuje se nekonečným počtem atributů, z nichž jsou nám lidem nejsnáze přístupny právě rozlehlost (identická s matérií) a myšlení (jež představuje jakoukoliv aktivitu mysli od smyslového čití, přes imaginaci, afekty až po ideje).

Substance je nepodmíněným předpokladem, tj. je tím, co nemůže nebýt, tím co leží v základu a s čím se setkáváme jako s tzv. „jsoucnem“, aniž by však substance byla nějakou konkrétní jednotlivou neboli konečnou věcí (omnis determinatio negatio est), jelikož jsoucna neboli věci jsou jen modifikacemi jediné substance, která je neměnná, nedělitelná, nekonečná. Je-li substance jediná, nemá zdůvodnění mimo sebe a pokud musí být zdůvodněna, poskytuje sama faktem své jednosti a nutnosti (je tím, co nemůže nebýt) své zdůvodnění neboli je causa sui (příčinou sebe sama). Pro to Spinoza volí označení Deus - Bůh. Bůh je tedy předpokladem a základem všeho, co jest, aniž by sám byl v čemkoliv obsažen - Spinoza není z tohoto důvodu pantheistou, jak obecně míní učebnice filosofie. Mezi bohem a věcmi panuje ontologická diference: bůh je základem věcí, ale není ve věcech; věci neskládají dohromady boha, ale nemohou bez něho existovat.

Spinoza předložil svou metafysickou koncepci v díle Etika (přel. K. Hubka). Dále napsal komentář k Principům filosofie Reného Descarta doplněné o dodatek Metafysické myšlenky. Předstupněm Etiky je nedokončené dílko Pojednání o nápravě rozumu: a o cestě, kterou je veden přímo k pravému poznání věcí.