Buquoyové
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Tento článek potřebuje úpravy. Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte, alespoň náhradou této výzvy za konkrétnější. Jak by měly články vypadat, popisuje stránka Vzhled a styl, konkrétní problémy tohoto mohou být specifikovány na diskusní stránce.
Buquoyové (česky Bukovští) jsou šlechtickým rodem pocházejícím z Francie, od roku 1618 pak působí v českých zemích.
Obsah |
[editovat] Původ jména
Buquoy (čti: bykoá) je jméno valonského původu (jižní Belgie). Přeloženo do češtiny: „Bukovský“.
[editovat] Zemané z Longuevalu
Jak vyplývá z historických dokumentů archivovaných v Lille a Arrasu (severní Francie), pocházeli Buquoyové z velice skromných poměrů a byli nízkou zemanskou šlechtou, píšící se původně „z Longuevalu“ (de Longueval), viz Jiří Vraný. Jejich tvrz, později poněkud nadsazeně označována za „zámek“ (chateau) se nacházela ve vesnici Longueval, nedaleko městečka Bapaume rovněž v severní Francii (kraj Picardie). Tento objekt je ve francouzských archiváliích (Départment du Nord) ovšem zaznamenán jako „fortifié“, tedy (tvrz) a nikoli „chateau“ (zámek): ...bastions d'entré d'une fortification. Česky: „...tvrz obehnaná hradbou“.
Onen hrádek silně připomínající tvrz v obci Liderovice na Táborsku, byl v 19. století přestavěn, rozšířen a modernizován. V době I. světové války se stala budova terčem německého dělostřelectva a byla naprosto zničena. Dnes z ní v Longuevalu už vůbec nic neexistuje.
[editovat] Baroni z Vauxu
V roce 1549 byl Jean-Adrien de Longueval (1510- 1555) povýšen do stavu baronů. Od této chvíle se začali psát languevalští zemané „baroni z Vauxu“ (v některých případech se vyskytuje rovněž forma „Vaulx“ (Artois, oblastní archiv Arras). Ve vesnici Vaux zakoupili renesanční zámek ve kterém se jedna jejich část usídlila. Zbytek rodiny zůstal v Longuevalu. Panství Vaux drželi Buquoyové až do 17. století. Potom si začal, nárokovat zámek francouzský král Ludvík XIV. Na nátlak krále a markýze de Montespana byli Buquoyové nuceni prodat za symbolickou sumu celé panství Vaux, i se zámkem, synovi Ludvíka XIV hraběti Alexandrovi z Toulouse. Smysl této transakce se nikdy nepodařilo objasnit.
[editovat] Hrabata z Buquoyů
Maximilian de Longueval, baron de Vaulx (1537 - 1581), kupuje v roce 1567 nedaleko Languevalu a Vaux panství jenž se nazývá Grand Bucquoy (česky: Velký Bucquoy). V roce 1580 k tomu přikupuje další panství, tzv. Petit Bucquoy (česky: Malý Bucquoy) a nechává se povýšit do stavu hraběcího s titulem „hrabě Bucquoy“ (ve francouzském originále: Le Comte de Bucquoy).
[editovat] Záhadný „Alexander de Longueval“
Zdá se, že Maximilian hrabě Buquoy se za svůj zemanský původ poněkud styděl. Za jeho doby totiž vystupuje na scénu jakýsi imaginární prapředek Alexander rytíř de Longeuval, jehož úkolem je rodinnou historii vylepšit. Tato praxe je v mnoha šlechtických rodech běžnou záležitostí...
„Hrdina“, Alexander rytíř de Longueval, je v 11. století součástí křížové výpravy do Jeruzaléma, kde koná různá hrdinství, aby nakonec ve slávě mohl padnout.
Postava je bájná a příběh je legendou, neboť Alexander z Langeuevalu nikdy neexistoval. Jinak se jedná o historku zcela neškodnou.
[editovat] Buquoyové v Čechách
Tento rod se původně psal Bucquoy. Členové rodu, kteří se usadili v Čechách ono „c“ vypouštěli a vznikají tím kombinace jako Buquoy, Buquoi a nebo počeštělé Bukvaj.
Prvním členem rodu, který do Čech v roce 1618 přichází, je císařský generál Karel Bonaventura Buquoy (1571 - 1621). Tento zkušený francouzský válečník vstupuje do služeb Habsburků, aby potlačil v Čechách stavovské povstání proti rakouskému císaři. K rozhodujícímu střetu mezi Katolickou ligou vedenou hrabětem Buquoyem a protestantskými stavy, pod vedením německého kurfiřta Fridricha Falckého, dochází v tzv. „Bitvě na Bílé hoře“, dne 7. listopadu 1620. Ačkoli „bitva“ (lépe řečeno - potyčka), trvala necelé dvě hodiny, přesto bylo rozhodnuto o osudu protestantských povstalců již po prvních 20 minutách, kdy se armáda německého kurfiřta dávala houfně na útěk. Ten zbytek bylo pouze masakrování prchajících žoldáků (počty padlých vojáků se odhadují na 1600 - 5000, Státní a dvorní archív Vídeň, třicetiletá válka). Ztráty habsburských katolíků jsou naprosto zanedbatelné.
Karel Bonaventura Buquoy se sice stává vítězem „Bitvy na Bílé hoře“, ale této bitvy se vůbec nezůčastnil a dokonce ji ani neviděl. Při obléhání Rakovníku, 3. listopadu 1620, byl totiž těžce raněn (počet zranění výstřely z mušket: 11, Státní a dvorní archív, Vídeň). Z toho dva výstřely trefily dokonce generálovo přirození, kde věhlasný vojevůdce přichází o žaluda neboli „pralinku“. Belgický válečný zpravodaj, Aubert Mireus, o tom píše: U tohoto města Rakovníka při jednom potkání s jednotkami nepřítele Buquoy, objížděje vojáky své, dostal rány nebezpečné z muškety skrze stehna oboje, až mu kulka o žalud oudu přirozeného zavadila (válečná zpravodajství: Principal Roi d'Armes 1622, France du Nord, archív Lille). Buquoy k tomu dodává: „Byl jsem potrestán tam, kde jsem nejvíc hřešil!“ (Tamtéž: Oblastní archív Lille, severní Francie). Bitvu řídil z vozu pokrytém plachtou, v leže, na seně. Vydával rozkazy přijíždějícím důstojníkům z vozu, aniž by cokoli mohl z potyčky sledovat.
Ferdinand II. Habsburský mu za odměnu za vítězství nad protestanskými povstalci, kteří zradili svého císaře, daroval v roce 1620 panství Nové Hrady, Rožmberk, Libějovice, tak jako tvrze Žumberk a Cuknštejn.
[editovat] Významné osobnosti rodu Buquoyů v Čechách
- Jan Nepomuk Buquoy (1741 - 1803) - byl filantropem a zakládal na svých panstvích ústavy pro chudé a nemocné. Zřizoval rovněž školy a to i zvláštní (Kaplice), neboť vycházel z předpokladu, že vzdělání přinese lidem lepší výchozí šance pro jejich životní existenci a tím zmírní, resp. dokonce odstraní chudobu. Roku 1756 zřídil pod Novými Hrady, u říčky Stropnice, přírodní park a nazval jej „Tereziino údolí“ po své manželce. Park byl přístupný všem a sloužil k rekreaci.
- Jiří František Buquoy (1781 - 1851) - byl vynikajícím národohospodářem, podnikatelem a vynálezcem. Stavěl sklárny a zasazoval se o technický pokrok. Jeho vynálezem bylo tzv. „hyalitové sklo“, které produkoval v barvě černé a červené. Jednalo se o druh skla nepropuštějící světlo, což bylo důležité např. v lekárenství na dlouhodobé uchovávání medikamentů. Nikdy se nikomu nesvěřil jakou technologii používá. Po jeho smrti se již nikdy nepodařilo vyrobit hyalitové sklo tak vysoké kvality.
- Ludvík Arnošt Buquoy (1783 - 1834) - byl známým malířem první poloviny 19. století. Specializoval se na malby krajin v okolí Nových hradů. Jeho obrazy visí v mnoha evropských galeriích.
- Jiří Jan Buquoy (1781 - 1851) - v roce 1848 provedl přestavbu hradu Rožmberk nad Vltavou do dnešní podoby. Vnitřní interiéry vybavil tak, aby mohlo vzniknout rodové muzeum. Byl velice populární a v revolučním roce 1848 ho žádal pražský lid za českého krále proti vídeňským Habsburkům. On sám o tom však nic netušil a byl zatčen v pražském Buquoyském paláci. Obvinili ho z velezrady. On se však bránil tím, že s „ulicí“ nemá nic společného a je vůči císaři naprosto loajálním. Známý je v této souvislosti jeho zoufalý výrok, demonstrující absurditu jeho případu: „Připadá mi to všechno jako rozhoupaná motyka nad propastí!“ (Státní a dvorní archív Vídeň, revoluční léta 1848-49).
- Ferdinand Maria Buquoy (1856 - 1909) - politik a agrární odborník. V letech 1904-1906 ministr zemědělství. Jeho předčasný odchod z vlády byl pravděpodobně způsoben i tím, že měl s Annou Prokopovou, zvanou „Holou“ (viz rovněž Hejlov a Stoklasná Lhota) levobočka, který byl dědečkem Dr. et Dr. Jana Berwida-Buquoye, dnešního majitele barokního zámku v Táboře-Měšicích)[1].
[editovat] Tzv. česká linie Buquoyů (Bukvajů)
Jejím zakladatelem je Alexander hrabě Buquoy (1643 - 1676), zvaný též „Alexander Dobrotivý“, resp. „hrabě podivín“. Žil v letech 1672-1676 na tvrzi Liderovice u Tábora. Asi v roce 1672 se tam oženil se selkou Annou Bílkovou (tehdá nejzámožnější selská rodina v Liderovicích). Následkem tohoto morganatického sňatku byl vyloučen z rodu hrabat Buquoyů. V manželství se narodil syn Matěj (Mattheus) a dcera, která pravděpodobně krátce po porodu zemřela. Matěj se v roce 1701 žení s Dorotou Berwidovou ze statku Radkov. Tato liderovická linie se od roku 1701 začíná psát česky Bukvaj a někteří její členové též Buquoi. Bukvajové žijí v Liderovicích a Radkově dodnes.
[editovat] Významné osobnosti této linie
- Dr. et Dr. Jan Berwid-Buquoy - politolog a historik. President Českého Institutu Mezinárodního Setkání, majitel barokního zámku Tábor-Měšice.
- Jan Bukvaj - známý americký malíř figurativního umění.
- Doc. Ing. Jaroslav Bukvaj, Dr.Sc. - Vysoká škola zemědělská v Praze. Vedoucí katedry biologických základů živočišné výroby.
- Josef Bukvaj - soudní rada a poslanec říšského sněmu za stranu agrární.
- Doc. Ing. Miroslav Bukvaj, CSc. - Vysoká škola zemědělská v Praze. Ekonomie zemědělství.
- František Buquoi - ministerský rada 1938- 1945.
[editovat] Reference
- ↑ CINGOŠ, Marián. Adolf Bervida z Radkova - Levoboček Ferdinanda hraběte Buquoye? Úvahy nad záhadou s otevřeným koncem. (příspěvek v publikaci Christiane Berwidové-Buquoyové: „Tábor-Měšice“). České Budějovice, 2005. ISBN 80-239-4701-X.
- BERVIDOVÁ VON BUQUOY, Věra: Křestní list, číslo (Nr.Exh.) 399 / testam. (r. 1909), vydaný 13.01. 1926. Otec: Adolf Bervida von Buquoy. Dokument vydaný na základě testamentu Ferdinanda hraběte Buquoye z roku 1909.
- BERWIDOVÁ-BUQUOYOVÁ, Christiane: Tábor-Měšice. České Budějovice, 2005. ISBN 80-239-4701-X.
- KOBLASA, Pavel: Buquoyové. Stručné dějiny rodu České Budějovice, 2002. ISBN 80-903040-1-X.
- VRANÝ, Jiří : Kořeny rodu 'Berwid-Buquoy' v Jižních Čechách - Historie víc než detektivní (příspěvek v publikaci Christiane Berwidové-Buquoyové: "Tábor-Měšice"). České Budějovice 2005. ISBN 80-239-4701-X, .
- WEYHE-EIMKE Baron von, Arnold: Karl Bonaventura Graf von Buquoy. Vídeň 1876.
[editovat] Archivní prameny
- Provinční archiv Artois (Arras a Lille), severní Francie.
- SOA Třeboň. Matriky fary v Borotíně, Dražicích, Chotovinách a Táboře.
- SOA Třeboň. Gruntovní knihy panství Chotoviny.
- Staats- und Hofarchív (Státní a dvorní archív), Vídeň, Rakousko.
