François Villon
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
François Villon (* 1431 Paříž; † 1463 či později) byl francouzský básník. Jeho pravé jméno bylo François de Montcorbier nebo Franvois des Loges (jméno Villon převzal od pařížského kaplana Guillauma de Villon, nejspíš z vděčnosti).
Roku 1449 se stal bakalářem a roku 1452 mistrem.
Byl zapojen do různých rebelujících spolků, především do protistátního studentského spolku Ulita. Za svou činnost byl několikrát odsouzen (jednalo se o různé souboje, šarvátky v opilosti, atp.) – 1460, 1461, 1462. Vždy se mu pomocí výše postavených přátel podařilo dostat na svobodu. Byl zapojen do loupení a dokonce i vraždy, za kterou byl odsouzen k trestu smrti, zde napsal podstatnou část Testamentů, avšak poté dostal amnestii, byl vyhoštěn z Paříže a od té doby se o něm nic neví. Verše psal pod pseudonymem Vaillan. Známé jsou jeho balady, pozůstávající ze čtyř slok, kde první tři jsou po 7 až 12 verších a poslední sestává zpravidla z pěti veršů. Tato forma se po něm nazývá villonská balada.
O první kompletní překlad jeho veršů do češtiny se postaral Otokar Fischer (na začátku 20. století). Jeho verše jsou drsné, působí starobyle. Další kompletní překlad vytvořila Jarmila Loukotková (2. polovina 20. století), která Villonovy verše modernizuje. Oproti Fišerovi měla k dispozici více historických faktů a některé nově objevené básně.
[editovat] Dílo
- Odkaz (Malý testament)
- Závěť (Velký testament)
- Kodicil
- Balady v žargoně
- Já Francois Villon
- Balada o zobáčku Pařížanek
- Paříž hraje prim
[editovat] Životopisné knihy
- Jarmila Loukotková: Navzdory básník zpívá - životopisný román
- Marcel Schwob: François Villon (život básníka)
- John Erskine : Nezbedný mistr balad
 |
Portál Literatura |
[[Balada]]
Já u pramene jsem a žízní hynu,
horký jak oheň, zuby drkotám,
dlím v cizotě, kde mám svou domovinu,
ač blízko krbu, zimnici přec mám,
nahý jak červ, oděn jak prelát sám,
směji se v pláči, doufám v zoufání,
mně lékem je, co jiné poraní,
mně při zábavě oddech není přán,
já sílu mám a žádný prospěch z ní,
srdečně přijat, každým odmítán.
Jen to mi nesporné, co plno stínů,
kde světlý den, tam cestu sotva znám,
kde průzračnost, tam výkladem se minu,
svou znalost vděčím náhlým náhodám,
vše vyhrávaje, čím dál smolněj hrám,
dím „dobrý večer“, jitro-li se skví,
když ležím naznak, strach mám z padání,
bohatství čekám, ničí nejsem pán,
mám vše, co chci, - nic, na čem srdce lpí -
srdečně přijat, každým odmítán.
K věcem, jež neznám, horoucně se vinu,
ženu se k cíli, jehož nežádám,
kdo ke mně vlídný, tomu dávám vinu,
kdo mluví pravdu, tomu lhářů lám,
můj druh je ten, kdo vemluví mně klam
a „labuť černá je jak havran“ dí,
v tom spojence zřím, kdo mi ublíží,
mně jedno, jsem-li šalbě ve psí dán,
mám v mysli vše, jen ne to nejbližší,
srdečně přijat, každým odmítán.
Kníže, každý, kdo to čte, nechť ví:
nic neznám, ač mám o všem vědomí.
Jsem stranický, jsem zastánce všech stran.
Co chci? Být z těch zas, plat kdo bráti smí,
srdečně přijat, každým odmítán.
[[Čtyřverší]]
Františku, už tě nepotěší,
že Francouz jsi a ze vsi zdejší;
teď na krk oprátku ti věší;
ať pozná, oč je zadek těžší.
