Františka Plamínková
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Františka Plamínková (5. února 1875, Praha – 30. června 1942, Praha) byla česká politička a bojovnice za práva žen. Bývá považována za první českou feministku. Nacisté ji v době 2. světové válce popravili.
Františka Plamínková se narodila 5.února v Praze. Jako dítě strávila mnoho času v otcově ševcovské dílně, kde se hodně hovořilo o politice. Pravděpodobně už tady se zrodil její zájem o politiku. Po maturitě na učitelském ústavu začala učit, ale přitom si dál doplňovala vzdělání. Navštěvovala přednášky na univerzitě, zejména o estetice, seminář o Kantovi, přednášky Masarykovy. Brzy Františka vstoupila do organizace učitelek. Zkratku F. vložila do svého jména jako vzpomínku na vztah k muži, který nerealizovala, protože se nechtěla vzdát své práce v ženském hnutí.
V roce 1903 spoluzaložila Františka Plamínková Ženský klub český, ve kterém se soustředil kulturní a osvětově politický život žen. Tady osvědčila své organizátorské schopnosti a v přednášce Moderní žena v roce 1906 ukázala směr českého ženského hnutí. Ústředním požadavkem žen bylo tehdy získání volebního práva. Tak vznikl v roce 1905 Výbor pro volební právo žen. Plamínková byla u jeho zrodu a brzy se stala jeho vůdčí osobností. Vznik Československé republiky v roce 1918 znamenal zásadní změnu v postavení žen ve společnosti a dosažení formální rovnoprávnosti. Ale o naplnění rovnoprávnosti v praxi se muselo dále usilovat. Proto také Františka Plamínková v roce 1923 založila Ženskou národní radu, která sdružovala různé zájmové ženské organizace v republice a jejich požadavkům dodávala větší průraznosti.
V práci se Františka Plamínková vyznačovala nezlomnou energií a optimismem. Překážky pro ni existovaly proto, aby je mohla překonávat. „Buďte radostné,“ říkala často svým spolupracovnicím. Jako členka Československé strany národně socialistické se v roce 1925 stala členkou Senátu. Jejím pracovním polem tady byla sociální politika. Usilovala o zlepšení podmínek bydlení, velký zájem věnovala sociální péči o ženu a dítě, zorganizovala sociální poradnu pro ženy a pracovny pro ženy s menší pracovní způsobilostí. Stala se také předsedkyní československé odbočky Mezinárodního úřadu proti obchodu se ženami a dětmi, pracovala v hnutí abstinentním a byla inspektorkou ženské věznice. V září 1938 napsala otevřený dopis Adolfu Hitlerovi, v němž jej usvědčila ze lži. Tím na sebe samozřejmě upozornila, a proto byla už v září 1939 poprvé uvězněna, ale záhy zase propuštěna. V době krutých represálií po atentátu na Heydricha ji gestapo zatklo podruhé. Po krátkém vězení v Terezíně byla senátorka Plamínková 30. června 1942 na základě stanného práva bez soudu zastřelena na Kobyliské střelnici v Praze.
