Jagellonská gotika
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jako jagellonská nebo také vladislavská gotika se označuje třetí, závěrečná fáze gotického umění v českých zemích v 15.století.
Za vlády Vladislava II. Jagellonského se obnovila těžba stříbra v kutnohorských dolech. Král získal finanční prostředky a začal pomýšlet na důstojnější reprezentaci jagellonské dynastie a jejího nového sídelního města Prahy. Zahájil velkolepou přestavbu Pražského hradu, který byl poničen válkami a přestal sloužit jako panovnické sídlo. Vladislav povolal ze sousedního Saska stavitele Benedikta Rieda (též Rejt), který přestavěl královský palác a vytvořil tu jedinečný prostor Vladislavského sálu. Další nápaditou stavbou, kterou Rejt projektoval, byl chrám sv. Barbory v Kutné Hoře. Na jeho výstavbě se podílel další známý stavitel Matěj Rejsek, autor pražské Prašné brány. Vedle královských zakázek pracoval Ried také na přestavbách některých šlechtických hradů, především Švihova a Blatné. Oba hrady získaly důmyslná opevnění kombinovaná s vodními příkopy, aby lépe odolaly zdokonalující se dělostřelbě. Zvýšený stavební ruch se projevil také v mnoha městech, kde se opravovaly staré nebo stavěly nové měšťanské domy. Tyto stavby byly budovány v pozdněgotickém slohu, který bývá označován také jako vladislavská nebo jagellonská gotika.
Mistrům sochařům se podařilo navázat na výtvarné umění předhusitského období. Rozvinula se zejména tvorba řezbářů dřeva, jejichž díly byly znovu vyzdobeny vnitřky mnoha kostelů a kaplí, zničené husity. Také malířství se znovu plně prosadilo nástěnnými malbami církevních i hradních prostor a především deskovými malbami. K nejvýznamnějším malířům této doby patřil Mistr litoměřického oltáře.
