Jan ze Žatce
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jan ze Žatce, známý též jako Johannes von Saaz a Johannes von Tepl (asi 1350 – asi 1414) byl spisovatel a městský notář v Žatci. Svá díla psal německy a latinsky, ale zřejmě ovládal i český jazyk. Odešel ze Žatce roku 1411, kdy byl povolán na místo notáře Nového Města pražského. Složil z různých citátů latinské čtení o sv. Jeronýmovi a také formuláře (sbírky písemností pro úřední potřebu).
[editovat] Oráč z Čech
Jeho proslulé dílo Oráč z Čech (Ackermann aus Böhmen) je rozmluva intelektuála se smrtí o smyslu lidského života. Toto dílo je zajímavé tím, že, ač psáno v době husitství, mohlo by se řadit spíše k dílům humanistickým. V Čechách z něj vychází Tkadleček.
Jedná se o středověký spor o filosofických tématech, zejména o smrti, ale i o smyslu bytí a zákonitostech života. Autor používá formu dialogu personifikované smrti a alegoricky vykresleného typizovaného charakteru člověka, Oráče. Hlavní hrdina ve skutečnosti vůbec oráč není. Je písařem, ale autor si s jeho povoláním hraje, ukrývá jej do hádanky. Oráč sám říká: „Z ptačích křídel je můj pluh.“ Je však patrné, že se autor do Oráče projektuje, že jde spíše o jeho autobiografii, kterou se pokouší vyrovnat se smrtí milované ženy Markéty.
Forma této disputace je ucelená. Oráč, Smrt a jejich argumenty se pravidelně střídají ve 32 kapitolách, které jsou zasazené do jakéhosi rámce „božího soudu“. Bůh také nakonec spor na Oráčovo přání rozsoudí. Uzná, že role Smrti je v tomto světě víc než podstatná a bez ní by to nešlo. Zároveň se ale nestane, že by tím srovnal Oráče se zemí jakožto nepodstatného červa. Naopak ho pochválí za to, jak dobře si ve sporu vedl, jaké měl argumenty a že si na této složité pozici člověka proti neochvějnému principu dovedl zachovat poměrně chladnou hlavu a vlastní důstojnost. Na díle vidíme tendence nastupujícího humanismu. Jan ze Žatce si hledá vlastní přístup k Bohu a jeho zákonům. Na rozdíl od typického autora vrcholné gotiky ženu oplakává, místo aby se těšil z toho, že se konečně setkala s Bohem a že všechno její pozemské trápení bylo ukončeno.
Postava Oráče je spíše emocionálně zaměřená. Zpočátku hořce a zaslepeně obviňuje Smrt ze smrti své ženy. Tento fakt mu natolik zatemňuje mysl, že se uchyluje spíše k argumentům vycházejícím ze svých emocí. Nazývá smrt různými hanlivými označeními jako: „hubitelka všech lidí“, „nelítostná škůdnice všeho světa“ či „lítá vražednice lidských tvorů“. Říká, že právě Smrt je tím nejhorším, co postihlo tento svět. Na to mu racionální Smrt odpoví, aby se zkusil zamyslet, než začne vykřikovat taková obvinění. Smrt poukazuje na to, že kdyby jí nebylo, život na zemi by se tak přemnožil, že by bylo jak lidem tak i zvířatům na zemi těsno. To ji ospravedlňuje jakožto neotřesitelný světový princip. Zároveň se chválí, že je spravedlivá a dokonce milosrdná, že si vzala Markétu v době, kdy byla ctnostná, čímž vlastně Oráče ubezpečuje v tom, že bude duše jeho ženy spasena. I v tom můžeme vidět, že Smrt jaksi reprezentuje teorii, že svět je místo nehostinné a že lidské snažení je jenom marnost nad marnost. Důležité jsou pouze velké morální cíle a zejména pevná víra. Zato Oráč jakožto člověk má svět rád, umí se z něj těšit. Uznává nejenom majestát Smrti, ale i majestát člověka. Dokonce dochází až tak daleko, že porovnává Boha s člověkem a v člověk z toho nevychází nijak špatně: „…přemýšlením se člověk šplhá k božství, ba i nad ně. Jen člověk požívá rozumu, skvostného pokladu. „To je zejména ve středověku velmi troufalé a převratné a značí to velký posun k humanizmu. Tento přechod však ještě není zdaleka absolutní a tak autor v okamžiku, kdy smrt reaguje na tato silná slova, opět popírá to, co vyřkl: „Člověk je počat v hříchu, v mateřském lůně se sytí nečistotou, nepopsatelnou břečkou, rodí se nahý a je obmazaný jako včelí úl, odpornost sama, nečistý výkal, nádoba s lejny, žrádlo pro červy, smrdutý záchodek, odporná putna pomyjí, páchnoucí mršina, plesnivá almara, bezedný žok, děravá mošna, chtivý chřtán, smradlavá žumpa, džber čpící moče…“
Kniha by se dala krátce jako disputace na pokraji humanismu. Přemýšlení nad nějakým neotřesitelným majestátem je pro období Jana ze Žatce celkem typické. Podobným dílem je i Tkadleček s personifikovaným Neštěstím. Personifikované Neštěstí a jeho chápání ve středověku má k paní Smrti velmi blízko. Z toho můžeme odvodit, že to bylo téma velmi aktuální i v období gotiky.
