Jindřich Jaroslav Clam-Martinic
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jindřich Jaroslav hrabě Clam - Martinic (15. 6. 1826 Sväty Jur na Slovensku - 5. 6. 1887 Praha) byl významným českým politikem 19. století.
Narodil se ve Sv. Juru v tehdejších Horních Uhrách, kam jeho otce, hraběte Karla Jana Nepomuka, zavála vojenská služba. Jeho matkou byla Lady Selina Meade (v Rakousku chybně nazývána „Lady Guilford“; dcera irského šlechtice Richarda, 2. hraběte z Clanwilliamu). Na rozdíl od otce si vybral úřednickou dráhu, kterou započal jako okresní hejtman v Mělníce. Poté působil jako rada budínského místodržitelství a svou úřednickou kariéru předčasně zakončil ve funkci prezidenta zemské vlády v Krakově.
Roku 1859 vydal politický spis, v němž se postavil za federalizaci Rakouska a samosprávnost jednotlivých zemí. Na jeho názorech, mezi rakouskou šlechtou té doby ne příliš obvyklých, se podílela rodinná výchova, zvláště pak vliv matky a anglických příbuzných. Ale pravděpodobně tyto názory způsobily, že se roku 1859 nestal říšským ministrem vnitra a odešel ze státní služby.
Po svolání takzvané rozmnožené Říšské rady v březnu 1860 v jejích řadách zasedl i Clam-Martinic, který se stal okamžitě vůdcem konzetvativců v českých, alpských a haličských zemí. Ve spolupráci s vůdcem uherských konzervativců hrabětem Szécsenem prosadil návrh na autonomii jednotlivých zemí Rakouska a zachování jejich právní kontinuity. Tento návrh byl částečně využit při vydání císařského říjnového diplomu, v menší míře pak v takzvané únorové ústavě z roku 1861. Proti ní se jednatřicet členů české historické šlechty v čele s Clam-Martinicem ohradilo v pamětním spise z 10. dubna 1861, kde vyhlásili základní zásadu českého konzervativismu - žádné státnoprávní rozhodnutí říšského parlamentu a vlády nesmí ohrozit historické právo zemí Koruny české.
Na protest proti vládní politice vystoupil spolu s ostatními zastánci autonomismu z Panské sněmovny, v čemž jej následovali také čeští poslanci v poslanecké sněmovně. V dalším období se Clam-Martinic věnoval propagaci české konzervativní politiky zvláště mezi šlechtou alpských zemí, kde získal podporu pro svůj program. Avšak teprve roku 1879 vstoupili čeští politici vedení Riegerem a Clam-Martinicem znovu do říšského sněmu, kde spolu s rakouskými a polskými konzervativci vytvořili takzvaný železný kruh pravice, o nějž se vláda opírala téměř patnáct let. České věci tato spolupráce přinesla zrovnoprávnění češtiny s němčinou v úředním styku, zavedení češtiny jako povinného předmětu na středních školách, osamostatnění české univerzity v Praze i novelu volebního zákona v roce 1882.
V té době však již Clam-Martinic byl nucen postupně se vzdávat veřejné činnosti z důvodu choroby, které v červnu 1887 podlehl.
