John Maynard Keynes
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
John Maynard Keynes (5. června 1883 – 21. dubna 1946) byl anglický ekonom, profesor na univerzitě v Cambridge, guvernér Bank of England.
Je zakladatelem keynesiánství – protipólu klasické a neoklasické ekonomie. Rozdílně formuloval teorii, důsledky jeho úvah vyústily v aplikace pro řešení Velké hospodářské krize z 30. let, jejichž úspěch je považován za překonání principů klasické ekonomie.
Je označován za nejvýznamnějšího ekonoma 20. století.
[editovat] Život
John Maynard Keynes se narodil v Cambridge. Jeho matka Florence pracovala jako vedoucí úřadu na místním magistrátu, otec John Neville Keynes vyučoval na Cambridgeské univerzitě logiku a politickou ekonomii a byl jedním z představitelů logického positivismu. Studoval na Cambridgeské univerzitě matematiku a filosofii. Po dokončení studií matematiky v roce 1905 se věnoval na radu Alfreda Marshalla studiu ekonomie.
1906 – 1908 pracoval ve státních službách
1908 začal přednášet ekonomii na Královské koleji v Cambridge
1915 se vrátil do státních služeb a setrval až do roku 1919
1919 zastupoval britské ministerstvo financí na Versaileské mírové konferenci
1911 - 1945 byl hlavním redaktorem nejznámějšího britského ekonomického časopisu Economic Journal
1920 - 1940 působil jako profesor ekonomie na King´s College v Cambridgi
1926 se oženil s ruskou balerínou Lýdií Lopokovou
1940 se stal poradcem ministra financí Velké Británie a věnoval se problematice financování válečných výdajů
1942 byl jmenován lordem
Stýkal se s nejvýznamnějšími osobnostmi své doby (Alfred Marshall, Winston Churchill, Virginia Woolfová). Za svůj život nahromadil obrovský majetek na komoditních burzách, přišel o něj během hospodářské krize a znovu jej vydělal.
Byl předsedou velké vzájemné pojišťovny, předsedou společnosti, která vydává známý týdeník New Statesman and Nation, založil a z počátku financoval Umělecké divadlo v Cambridge, byl pokladníkem tamější university. V době 2. světové války formuloval britskou finanční politiku. Důležitou roli sehrál Keynes na jednáních v Bretton Woods v USA, jež se stala základem uspořádání mezinárodního finančního systému po 2. světové válce. Vlastní návrhy se mu však nepodařilo prosadit. Jeho umělá mezinárodní měnová jednotka bancor byla tehdy odmítnuta.
[editovat] Dílo
Hlavní práce
- Ekonomické důsledky míru (The Economic Consequences of Peace, 1919) - napsal po návratu z Versaillské mírové konference, kde se postavil proti výši válečných reparací, které představitelé vítězných stran udělili Německu. V této knize podrobil výsledky Versailské konference ostré kritice. Podle Keynese válkou zruinované Německo nebude schopné platit vysoké reparace a jedinou cestou, jak se zbavit dluhů bude tištění inflačních peněz. To povede k dalšímu hospodářskému rozvratu, který bude mít zcela opačný výsledek, než byl původní záměr.
- Traktát o peněžní reformě (A Tract on Monetary Reform, 1923) - varoval v něm před návratem ke zlatému standardu. To by vyvolalo deflační nebezpečí a hospodářskou depresi.
- Ekonomické důsledky pana Churchilla (The Economic Consequences of Mr Churchill, 1925)
- Konec Laissez-Faire (The End of Laissez-Faire) - spis, v němž přišel s názorem, že existují oblasti, ve kterých si stát počíná lépe než soukromí podnikatelé.
- Pojednání o penězích (Treatise on Money, 1930) - rozdělil ekonomiku na spotřební a investiční a analyzoval nesoulad mezi strukturou výdajů a strukturou produktu
- Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz, (The General Theory of Employment Interest and Money, 1936) - je považována za jeho životní dílo. Nastartovala revoluci (keynesiánskou revoluci) tehdejšího ekonomického myšlení a přístupu k hospodářským problémům. Obecná teorie zaměstnanosti významně ovlivnila chod celého 20. století.
- Jak zaplatit válku (How to Pay for the War, 1940)
Přínos k rozvoji ekonomie
Distancoval se od klasické ekonomické teorie, podle níž volná soutěž, liberalizace cen, mezd a úspor vede automaticky k plné zaměsntanosti. Ukázal, že tato možnost je jen zvláštním případem tvorby a rozdělení národního důchodu. Prosazoval intervence státu do ekomoniky podporou investic.
Zabýval se problematikou úspor a investic. Zavedl veličiny tzv. investičního multiplikátoru a sklonu ke spotřebě, jejichž ovlivněním lze přispět ke vzniku makroekonomické rovnováhy.
Keynes rozdělil ekonomiku na dva sektory - spotřební a investiční - a pokusil se analyzovat nerovnováhu, vyvolávanou nesouladem mezi strukturou výdajů a strukturou produktu.
Vycházel z myšlenky, že rozhodnutí spořit nejsou totožná s rozhodnutími investovat. Proto může být podíl investičních výdajů na agregátních výdajích vyšší než podíl výroby investičních statků na celkovém domácím produktu. V takové nerovnovážné situaci porostou ceny investičních statků a následkem toho vzniknou mimořádné zisky jejich výrobců. Pokud růst zisků podpoří optimistická očekávání podnikatelů, porostou jejich investiční výdaje dále. Tím v ekonomice sílí inflační proces, který se šíří z investičního sektoru do celé ekonomiky.
Keynes kritizoval tradiční přístupy kvantitativní teorie peněz (Fisherův transakční přístup i cambridgeský přístup hotovostních zůstatků) a navrhoval přístup důchodově - výdajový. Ten vycházel z tvorby důchodů domácností a z jejich výdajů. Právě tento přístup se stal výchozím v jeho pozdější teorii efektivní poptávky a je dodnes považován za významnou součást Keynesova teoretického systému.
Ve vývoji Keynesových názorů je možné rozlišit dvě etapy: etapu do napsání Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz a etapu začínající napsáním Obecné teorie. To co je dnes běžně chápáno jako Keynesovo učení je vlastně druhá etapa Keynesova díla. Pro první etapu je charakteristické rozpracování kvantitativní teorie peněz.
Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz
Keynes v ní prezentoval svou novou teorii pohledu na ekonomii a hospodářství, a tím se stal zakladatelem nového ekonomického směru: keynesiánství.
Úspory byly podle něj závislé na výši osobních důchodu (příjmů). Sníží-li se důchody, sníží se i příjmy. Pokud poklesne spotřeba, dojde ke snížení důchodů výrobců spotřebního zboží, a tím i ke snížení jejich úspor. Spoření lidí se tak podle něj nakonec obrátí proti nim. Čím více budou spořit, tím menší budou mít své příjmy (za předpokladu, že tak budou činit i všichni ostatní).
Klasikové předkeynesovské doby si vysokou nezaměstnanost vysvětlovali příliš vysokými mzdami. Podle nich se při takto vysoké nezaměstnanosti sníží mzdy zaměstnanců a nezaměstnanost zmizí. Podle Keynese je tomu však jinak. Pokud zaměstnavatelé sníží svým zaměstnancům mzdy, zároveň tím sníží jejich koupěschopnost, a tím i celkovou agregátní poptávku (po jejich zboží). Budou tak dosahovat nižších zisků a své zaměstnance začnou propouštět. Vše se tak dostane podle Keynese do jakési spirály, ze které není bez vnější pomoci úniku. Pomocí takto definovaných zákonů a teorií se Keynesovi na první pohled podařilo vysvětlit dlouhodobou nezaměstnanost, která panovala při velké depresi 30. let. Keynes se snažil dokázat, že celé hospodářství může být i při takto vysoké nezaměstnanosti v rovnováze. Navrhoval proto své vlastní hospodářské řešení s "viditelnou rukou státu".
Pro dosažení plné zaměstnanosti potřebuje společnost dosahovat určité výše agregátní poptávky (spotřeby a investic). Toho lze dosáhnout štědrým přísunem peněz do ekonomiky a podporou agregátní poptávky přímo ze státního rozpočtu. Keynesův názor na hospodářskou politiku lze shrnout do citátu z jeho "Obecné teorie":
"Kdyby ministerstvo financí naplnilo staré láhve bankovkami, zakopalo je přiměřeně hluboko v opuštěných uhelných dolech, které by potom byly zasypány až k povrchu odpadky, a ponechalo by pak soukromému podnikání, aby podle dobře osvědčen ých zásad laissez-faire znovu tyto bankovky byly vykopány ze země, nemusela by již existovat nezaměstnanost a nepřímo by se to odrazilo pravděpodobně tak, že by se reálný důchod společnosti, jakož i její kapitálové bohatství patrně podstatně zvýšily. Bylo by ovšem mnohem rozumnější stavět domy apod., ale brání-li tomu politické a praktické obtíže, je předcházející prostředek lepší než nic." (Obecná teorie, kap. 10, str. 144-145)
