Josef Ladislav Píč
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Josef Ladislav Píč (19. ledna 1847, Mšeno u Mělníka – 19. prosince 1911, Praha) byl spoluzakladatel české archeologie.
J. L. Píč absolvoval gymnázium v České Lípě a vystudoval dějepis a zeměpis na Karlově univerzitě (tehdy Karlo-Ferdinandova univerzita) a vyučoval na gymnáziu v Mladé Boleslavi.
V roce 1883 obhajuje docenturu a v roce 1905 získává mimořádnou profesuru slovanských a rakouských dějin.
J. L. Píč se stal kustodem prehistorické sbírky tehdejšího Českého muzea, dnešního Národního muzea. Tuto sbírku prakticky vytvořil, utřídil a instaloval.
Píč kolem sebe soustředil skupinů vlastenců s nadšením pro archeologii. Tito lidé, nejrůznějších profesí i původu, mu pomáhali provádět archeologické výzkumy, které poskytly základní materiál nových prehistorických fondů (např. Bylany, Pičhora (podoba jmen je náhodná) a Třebická u Dobřichova, Platěnice, Stradonice).
Nejvýznamější publikací J. L. Píče byli třídílné Starožitnosti země české, napsané mezi léty 1899 až 1909. Jednotlivé díly Starožitností byly přeloženy do francouzštiny, němčiny a ruštiny.
J. L. Píč se svou periodizací a dalšími věcmi narazil na odpor Lubora Niederleho a tato diskuse posléze vyústila v kontroverzi mezi školami muzejní a univerzitní, která stála Píče mnoho duševních sil.
Další spor, který se mu stal osudným, bylo hájení pravosti Rukopisů královédvorského a zelenohorského. Píč neváhal navštívit přední evropské paleografy pro potvrzení svého přesvědčení. Tito ale podali vesměs negativní posudky. To vedlo společně s útoky domácí odborné veřejnosti, nepochopení smyslu jeho úsilí a celkové vyčerpání J. L. Píče k tomu, že se rozhodl pro dobrovolný odchod ze života (zastřelením).
Přesto však za svého života vytvořil dílo, které ho řadí k velikánům naší archeologie.
