Kinští
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Rod Kinských je český šlechtický rod, který pochází ze 13. století.
Jméno Kinský pochází z nesprávného německého přepisu původního jména Vchynský ze Vchynic a z Tetova, což pochází od jména vesnice a tvrze nedaleko Lovosic. Toto jméno se později začalo psát Chynský a po třicetileté válce začalo být užíváno tvaru Kinský.
Obsah |
[editovat] Erb
Erb této rodiny obsahuje tři stříbrné (bílé) vlčí zuby na červeném štítě, jdoucí zprava doleva. Původně byl tento štít rozdělen těmito zuby na poloviny. Existují i vyobrazení, se jedná o tři žluté vlčí zuby na černém pozadí [1].
V historii se lze setkat i s tím, že tyto vlčí zuby jdou zezdola nahoru, přičemž u Radslava Kinského se pravý vrchol dotýká horního okraje štítu. Právě podobnost jejich erbu s erbem Tetauerů z Tetova vedla k jejich povýšení do panského stavu [2]
Erb je v neděleném poli a jeho součástí je heslo „Bůh, čest, vlast“, nemá žádného štítonoše a jeho jedinou výraznou ozdobou je knížecí korunka.
[editovat] Historie rodu
Historie rodu Kinských je dlouhá a jelikož se zpočátku jednalo o nevýznamný vladycký rod, jsou jeho počátky plné nejasností. V tomto období se jednalo spíše o významnější sedláky, než o významný šlechtický rod. Výraznějšího mocenského i finančního vzestupu se tento rod dočkal až po třicetileté válce, odkdy je historie dobře známa.
[editovat] Z Medvědíče
Počátky historie roku Kinských jsou nejasné, bývají do ní zahrnováni i lidé s přídomkem „z Medvědíče“, jejich spojitost s nimi je však neprokázaná, že jde o předky tohoto rodu se usuzuje pouze z nepřímých indicií, jako je držba Medvědic. Nejčastěji bývá za prvního předka Kinských označován Martin z Medvědíče († asi 1209). Po něm je známo několik lidí, kteří byli nějak příbuzní s Martinem z Medvědíče, nicméně nelze najít přímou linii. V tomto období se jednalo o bezvýznamný rod, který neměl žádné ambice.
[editovat] Vchynští do Jana Dlaska
Prvním nezpochybnitelným předkem tohoto rodu je Bohuslav z Žernosek († 1282), který měl čtyři syny (Bohuslav, Protivec, Víremil, Zdeslav), kteří jako první používali přídomek „ze Vchynic“, ten převzali od vesnice a tvrze nedaleko Lovosic. Do zhruba roku 1350 lze rod považovat za jednotný, ačkoli z oddělení spravování majetku mezi jednotlivé příbuzné vyplývalo, že dojde k rozštěpení tohoto rodu. Kolem roku 1350 se tak vzniklo větší množství větví z nichž některé nelze sledovat dále než jednu nebo dvě generace dále a ztratili kontakt s rodem. Rod se nerozpadl podle významnosti, neboť v tomto období byli pouze vladykové, bez většího významu, za hlavní se považuje větev která držela Vchynice a to z toho prostého důvodu, že nevymřeli a dali základ pozdějšímu významu.
Tvrz Vchynice a hrad Oparen podržel v tomto období Smil. Smil († před rokem 1417) měl šest synů, zde jsou sice známa jména, ale jelikož např. jméno Jan se v rodě vyskytovalo často, není zcela jasné zda některé z těchto dětí není ztotožňováno s někým jiným. Tito bratři však nepochybně drželi Měrunice, Syřovice a Rochov. Smil mladší držel Oparen a Vchynice. Dále následuje období řady nejasností, ze kterých vyplývá, že hrad Oparen byl rozdělen na dvě části, které patrně drželi potomci Smila mladšího. Potomci pravděpodobně Martina (syn Smila staršího) vytvořili Měrunickou větev.
Počátkem 16. století držel Vchynice i Oparen Jan Dlask, spolu se svým bratrem, jehož jméno není známo. Zdá se být zřejmé, že dnešní Kinští jsou potomky Jana Dlaska. Synové jeho bratra prodali roku 1543 Vchynice, poté vlastnili statek v Tuchořicích, kde poměrně brzy vymřeli.
Jan Dlask měl tři syny Jiříka, Václava a Kryštofa, kteří založili tři nové větve. Lze tvrdit, že od tohoto okamžiku je historie rodu Kinských relativně přehledná a čitelná. Každý z jeho synů založil svoji vlastní větev, přičemž větev založená Jiříkem vymřela koncem 17. století a větev založená Kryštofem odešla do zahraničí, kde ztratila s Kinskými kontakt. Jedinou pokračující větev tak založil Václav.
[editovat] Vzestup rodu
Dlaskův prostřední syn Václav se oženil s Annou z Vřesovic a držel Černoc, Keblany a Petrovice což nebyl nikterak významný majetek. Václav byl zavražděn roku 1542 a teprve roku 1554 se mohl správy rodového majetku ujmout Radslav. Radslav byl velmi úspěšný a velmi brzy se mu povedlo rozšířit rodový majetek o Benešov, Bystřici, Kamenici, Malhostice, Teplici, Tolštein a Zahořany. V letech 1611–18 byl dvorním hofmistrem. Byl poručník Tetaurovských sirotků, kde si všiml jisté podoby mezi jejich erby na základě čehož začal požadovat, aby i jemu byl přidělen panský titul, pro což i zfalšoval některé listiny. Tyto listiny byly českou kanceláří potvrzeny v roce 1596 a roku 1611 byl povýšen do panského stavu. Zemřel bezdětný, proto majetek odkázal synovcům.
Jeho bratr Jan byl méně úspěšný přesto držel Chřenice, Jeneč, Kunratice a Zásmuky, roku 1576 se stal purkrabí na Karlštejně, v této funkci roku 1586 urazil císaře Rudolfa II., za což byl obžalován za faleš a od potrestání ho zachránila jen jeho smrt roku 1590. Jan měl šest dcer a šest synů: Rudolf byl zabit roku 1597, Jan padl roku 1599, Radslav by zvolen direktorem (1618), po bitvě na Bílé hoře byl odsouzen k trestu smrti, ale podařilo se mu uprchnout do Nizozemí, také Oldřich se aktivně zapojil do stavovského povstání, zemřel bezdětný a jeho majetek byl zabrán nicméně později byl přidělen Vilémovi. Vilém v průběhu povstání vystupoval nejasně a připadl mu Oldřichův majetek a roku 1628 získal hraběcí titul. Byl zavražděn v Chebu roku 1634. Měl sice dva syny, ale tato větev vymřela v další generaci.
Jediná pokračující větev tak byla od Janova syna Václava, ten působil jako komorník Matyáše, roku 1611 byl přijat do panského stavu. Od krále získal majestátem Chlumec a Kolín. Roku 1615 vyšla najevo celá řada jeho podvodů byl odsouzen k trestu smrti, což mu o rok později císař změnil na doživotí. Václav pak uprchl do Krakova odkud se vrátil již v roce 1618 a podařilo se mu získat zpět Chlumec. Roku 1620 proti němu vypuklo povstání poddaných a byl opět vězněn, ale po bitvě na Bílé hoře dostal milost a byl mu navrácen Chlumec a za Kolín obdržel nějaké statky v okolí Chlumce.
Jeho syn Jan Oktavián zdědil veškerý majetek po otci, dále pak po Radslavovi Zásmuky, které prodal a po Vilémovi zdědil Českou Kamenici. Roku 1676 získal hraběcí titul Jan Oktavián měl čtyři dcery a dva syny. František Norbert vystřídal řadu dvorských funkcí, mj. působil i v císařské radě, ale zemřel bezdětný. Václav Norbert Oktavián, který taktéž vystřídal řadu funkcí u dvora a roku 1705 se stal nejvyšším kancléřem. Ze dvou manželství měl velké množství dětí, přičemž dospělosti se dožilo osm dcer a devět synů.
[editovat] Rozdělení rodu
Pět z těchto synů se aktivně věnovalo politické či vojenské kariéře přičemž dosáhli značných úspěchů, na další rozvoj rodu však měli vliv jen Štěpán, který získal knížecí titul, Filip Josef, který je zakladatelem knížecí větve Kinských a František Ferdinand (1668 – 1741), který založil chlumeckou větev. Tyto dvě větve se již nespojily a tvoří základ současných Kinských.
Norbert Oktavián Kinský je tak poslední společný předek všech nynějších Kinských, v jeho majetku byl Chlumec, Choceň, Chroustovice, Kamenice, Koloděje, Nový hrad, Prčice, Rataje, Rosice, Rychmburk a Sloup.
Štěpán zdědil Choceň, Rataje, Rychmburk a Rosice, pracoval v diplomatických službách mj. byl nejvyšším komorník a později nejvyšší hofmistr. Za zásluhy o říši byl povýšen na říšského knížete, kterou získal dědičně po nejstarší mužské linii. Jeho syn František Josef zemřel roku 1752 bez mužských potomků, jeho dědictví, včetně knížecího titulu přešlo na dědice jeho bratra Filipa, tím vznikla knížecí větev.
[editovat] Knížecí větev
Tuto větev Filip Josef (1700 – 1749), ačkoli on sám nikdy knížecí titul neměl. Filip Josef také působil v diplomatických službách mj. byl ve funkci nejvyššího kancléře. Držel Kamenici a později koupil Zlonice (1720), Mšený (1742) a Budenice (1748). Oženil se s Karolinou z Martinic, s kterou měl tři dcery a syny Františka Oldřicha a Jana Josefa. Jan Josef držel Zlonice a Budenice, ale poté co roku 1780 zdědil Sloup je přenechal F. Oldřichu. Jan Josef měl pouze syna Bedřicha, který zemřel bezdětný (Sloup se tak dostal do Chlumecké větve). František Josef vyjma Zlonic a Budenic ještě zdědil Kamenici, přikoupil Hospozín. Roku 1752 zdědil knížecí titul a vstoupil do armády, kde získal hodnost polního maršálka. Z mužských potomků ho přežil pouze syn Josef (1754 – 1798), který byl říšským dvorním radou. Josef dále rozšířil majetek rodu a koupil Kostelec nad Ohří, Peruc, Přestavlky, Vejvanovice. Josef měl syny Ferdinanda Františka Josefa , kteří založili dvě další větve a jelikož i Ferdinand (1781 – 1812) měl dva syny Rudolfa (1802 – 1836) a Josefa (1806 – 1862), čímž se knížecí větev rozpadla na tři části.
[editovat] Choceňská větev
Tato větev si jako jediná mohla podržet knížecí titul. Starší syn Ferdinanda (1781 – 1812) Rudolfa (1802 – 1836) se aktivně zapojil do českého národního obrození, kde podporoval mnoho tzv. „buditelů“ a výrazně se podílel na založení Matice české. Rudolf se také výrazně zasloužil o poznání počátků historie jeho rodu. Přikoupil Heřmanův Městec a Horažďovice. Se svou ženou Vileminou z Kolloreda a z Mansfelda měl dvě dcery a syna Ferdinanda (1834 – 1904), který měl v majetku Heřmanův Městec, Horažďovice, Choceň, Kamenici, Rosice, Zlonice. Ferdinand sice byl dědičný členem rakouské panské sněmovny, ale nijak se nezajímal o veřejný život a zabýval se správou rodinného majetku. Právě díky němu se rod Kinských začal orientovat i na průmysl a v jejich vesnicích vznikla celá řada cukrovarů, pivovarů, atp. Oženil se s Marií Annou z Lichtenštejna se kterou měl tři dcery a tři syny, jeho syn Karel (1858 – 1919) se věnoval diplomacii, restauroval park v Budenicích. Zemřel bezdětný. Druhý syn Rudolf (1859 – 1930) měl šest dcer. Jediný jejich bratr Fredinand Vincenc (1866 – 1919) měl kromě čtyř dcer i tři syny.
[editovat] Kostelecká větev
Tuto větev založil Josef (1806 – 1862), druhý syn knížete Ferdinanda (1781 – 1812). Josef zdědil Kostelec nad Ohří a Borovnici, jeho synové se stejně jako on věnovali vojenství. Jelikož tato větev pochází z druhorozeného syna, již nemůže užívat titul kníže, ale pouze hrabě. Josef měl syny Bedřicha Karla (1834 – 1899), Volfganga (1836) a Františka (* 1841).
Bedřich Karel (1834 – 1899) měl ve vlastnictví Kostelec nad Ohří, věnoval se politice, po jeho smrti převzal správu Kosteleckého panství jeho syn František Josef (1879 – 1975). František Josef v roce 1938 a 1939 podepsal petici českých šlechtických rodů, kterou se tyto rody postavili za Československo a přihlásili se ke svému češství. Po roce 1948 se rozhodl neemigrovat, což vedlo k jeho perzekuci. Spolu s ním Českoslovensu zůstal i jeho syn Josef Kinský (1913), který po roce 1989 zrestituoval zámek v Kostelci nad Orlicí
[editovat] Perucká větev
Zakladatelem této hraběcí větve je František Josef (1784 – 1823) syn knížete Josefa (1806 – 1862). František Josef měl tři syny, Eugen (1818) vlastnil Valašské Meziříčí. Další pokračování této větve není známo a větev je považována za vymřelou.
[editovat] Chlumecká větev
Zakladatelem této větve je František Ferdinand (1668 – 1741), bratr zakladatelů knížecí větve. Ferdinand Franaišek byl politicky aktivní, působil jako nejvyšší kancléř a poslanec koruny České při říšském sněmu. V Rakousku koupil Matzen a Angern. Kromě jedné dcery měl tři syny. Josef ([[1736 – 1804) se stal polním maršálkem, vlastnill Radim. Josef Kinský zemřel bezdětný. Jeho bratr František Josef (1739 – 1805), vystudoval universitu v Praze, působil u apelačního soudu, později vstoupil do armády a zakladatelem pražské vojenské akademie, zemřel bezdětný.
Nejstarší syn Leopold Ferdinand (1713 – 1760) zdědil chlumec a Matzen, byl nejvyšším lovčím v království Českém. Leopold měl dvě dcery a dva syny. Mladší syn Filip (1742 &ndash 1827) se oženil s příbuznou z knížecí větve čímž získal Rychmburk a Chroustovice, mimoto zdědil Sloup a Zvíkovec. Postupně prodal prakticky všechno dědictví stal se zbrojmistrem. Leopold zemřel bez dědiců. Jeho bratr František Ferdinand (1736 – 1806) měl tři syny, kteří rozdělili tuto větev na tři větve.
[editovat] Vedlejší a vymřelé větve
[editovat] Rozdělení po roce 1350
Po roce 1350 se rod Vchynských rozpadl na několik částí z nichž některé zcela ztratili význam a stali se tak nevysledovatelnými, některé si však podržely delší dobu určitý význam.
[editovat] Medvědičtí z Medvědíče
Někdy též Nedvědíč. Začátek této větve je dost nejistý, všeobecně sem bývá řazen Chotibor († 1346), někdy však bývá počátek posunut až do roku 1393. Jelikož v této větvi došlo k tomu, že posledního mužský potomek Hynek zemřel roku 1437 bezdětný, přešly Medvědice přes dceru jeho bratra Zikmunda († 1432) do vlastnictví jejího manžela, který se stal zakladatelem Nedvědických z Račiněvsi.
[editovat] Razičtí ze Vchynic
Pojmenování je podle Razic u Bíliny, které vlastnilo několik bratrů, dalším vývojem došlo k tomu, že Razice a podle ekonomické situace i několik okolních vesnic drželi jejich potomci. Žádný y nich nepřesáhl regionální význam. Koncem 16. století došlo k prodeji Razic, poslední potomek této větve zemřel roku 1612.
[editovat] Žluničtí
Jednalo se o větev, která byla částečně provázána s Razickými, ze kterých možná i vzešla. O této větvi se toho ví poměrně málo, jisté je, že roku 1412 vlastnil Žlunice a že zemřel roku 1415, z jeho mužských potomků již nikdo neměl syna a tak po smrti Jindřicha (1455), tato větev zanikla.
[editovat] Ohničtí a Kremyžští
Se oddělili koncem 14. století. Tuto větev založil Litolt, jeho synové byli Dobš a Jan. Jan se stal roku 1428 purkrabí v Bílině, jelikož byl finančně úspěšný koupil 1440 Bříšťany. Větev se sice nerozdělila, protože Janův syn Bohuslav dědil po obou bratrech (1441), ale nebyl finančně úspěšný a roku 1455 prodal Ohníč a následně na to i roku 1460 i Bříšťany. Tím tato větev končí.
[editovat] Rozdělení po roce 1410
[editovat] Měruničtí
Někdy po roce 1410 spravoval Měrunice Smilův syn Martin, nejpravděpodobněji jeho potomci založili na držbě větší části vesnice samostatnou větev. Tato větev nebyla nijak významná a není ani příliš zdokumentována, jisté je, že do počátku 16. století získali několik dalších statků, které však v letech 1530–1560 prodali. Poslední známí potomci této větve žili v roce 1594 v Nehvizdkách, kde patrně koncem ještě koncem 16. století vymřeli.
[editovat] Synové Jana Dlaska
[editovat] Drastská větev
Nejstarší syn J. Dlaska Jiřík († 1566) založil tzv. drastskou větev. Jiřík se oženil s Dorotou Sekerkovou ze Sedčic a zhruba roku 1560 koupil Drasty a část Klecan. Jeho syn Adam († 1571) se nechal vyplatit starším synem Jaroslavem († 1614), jeho syn zemřel bezdětný. Jaroslav dlouhodobě (1589–1611) působil jako místokomorník. Navíc byl finančně relativně úspěšný a roku 1589 koupil Krakovec.
Nejstarší syn Jaroslava Jiří získal Blšany a Krakovec po bitvě na Bílé hoře mu byly sice zabaveny, ale již roku 1623 je jako zadlužené získal zpět. Jeho druhý syn Adam vlastnil Košťálov a Zhoř, poté co mu byly zabrány odešel do dánské armády (1628), jeho syn Jaroslav Petr († 1669) byl generálem švédské jízdy, ale ani on ani jeho syn († 1685) se nedomohly navrácení zabaveného majetku. Třetí syn Jan Bedřich byl politicky aktivní a v roce 1620 byl odsouzen ke ztrátě majetku, poté sice podědil majetek po ženě, ale tento odkázal své druhé ženě, čímž se dostal mimo rod Kinských.
Poslední bratr Radslav Jaroslav († 1644) měl dvě dcery a dva syny Bedřicha Jaroslava († 1653) a Petra Jiřího, jehož synem Františkem Antonínem tato větev vymřela.
[editovat] Nizozemská větev
Tuto větev založil Kryštof († 1555) - nejmladší syn Jana Dlaska se zcela odtrhl od rodu, jeho synové emigrovali do Nizozemí. Jeho nejstarší syn Burjan je pak předek všech Vchynských v Belgii. Jeho potomci se pokoušeli udržovat s českou větví styky ještě v roce 1739, ale jelikož byli protestanti, byli katolickými Kinskými odmítnuti.
[editovat] Zdroje
- Aleš Valenta in Dějiny rodu Kinských; ISBN 80-86829-05-7
- Jan Halada Lexikon české šlechty; ISBN 80-85770-79-2; heslo Kinští str. 265-267
- Petr Mašek in Modrá krev; heslo Kinský str 129-133; ISBN 80-204-0760-X
- Karel Richter Sága rodu Kinských; 54 s, nemá ISBN, pravděpodobně vydáno nákladem Chlumecké větve Kinských
[editovat] Reference
- ↑ August Sedláček Atlasy erbů a pečetí české a moravské šlechty svazek 3 ISBN 80-200-1043-2 str. 389, vyobrazení 1605
- ↑ Augustýn Sedláček in Českomoravská heraldika díl I.; 1902 str. 164
