Marcus Aurelius
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Marcus Aurelius Antoninus (* 26. duben 121, Řím – † 17. březen 180, Vídeň) byl římský císař a filosof (přezdívaný „filosof na trůně“), představitel mladšího stoicismu.
Obsah |
[editovat] Mládí
Vyrůstal v dobrém prostředí, bylo o něj všestranně pečováno a byli mu vybíráni dobří učitelé. Dostalo se mu vynikajícího vzdělání v politice, rétorice, přírodních vědách a zejména ve filosofii. V ní ho vzdělávali, mimo prvního učitele, platónika Bakcheia, stoikové: Iunius Rusticus, Apollónios z Chalkidy a jiní.
[editovat] První úřady
Než se stal M.Aurelius císařem, dosáhl řady poct a hodností. Třikrát byl konsulem (r. 140, 145 a 161), r. 147 mu byla propůjčena moc tribunská a prokonsulská, neboť byl určen za následníka trůnu, byl césarem a spoluvládcem už za života Antonia Pia, jenž mu dal také svou dceru Faustinu za manželku.
[editovat] Císařství
Císařem se stal roku 161. Byl posledním z císařů zvaných adoptivní císaři.
Dobře připraven na úkoly mu svěřené, stal se Marcus Aurelius znamenitým vládcem. Usiloval o zlepšení a upevnění vnitřní správy říše, zvláště správy měst. Sám k sobě přísný a přesně dbalý povinností, byl k jiným mírný a laskavý, a to až příliš - mnozí toho zneužívali.
Do roku 169 řídil římskou říši spolu s Luciem Verem, po jeho smrti vládl sám. Od roku 177 se dělil o vládu se synem Commodem. Během jeho vlády se musela říše bránit prudkým útokům barbarských kmenů na Východě i v Evropě. V roce 175 vážně onemocněl a roznesla zpráva, že zemřel. To podnítilo syrského správce Avidia Cassia k pokusu získat císařský trůn pro sebe. Markus se však uzdravil a poměrně rychle se s uzurpátorem vypořádal. Osobně vedl úspěšné vojenské operace proti germánským Markomanům a Kvádům (zčásti probíhaly na území dnešního Slovenska a jižní Moravy - na vojenské výpravě, kterou vedl se svým synem Commodem jako spolucísařem a kterou zobrazuje například úvodní část filmu Gladiátor, pronikly jeho legie až k Trenčínu (Laugaricio), kde v zimě 179–180 přezimovaly.) i proti Sarmatům. 17. března roku 180 podlehl ve svém táboře u Vindobony (Vídně) morové nákaze.
Antická tradice ho hodnotila jako jednoho z nejlepších římských císařů. Zapadl důstojně do řady dobrých římských císařů, zvaných Antoniny. Řada tu začíná výborným vládcem Trajánem (98-117), který v zájmu říše adoptoval pozdějšího císaře Hadriána (117-138). Ten následoval svého adoptivního otce a vybral si za nástupce Antonia Pia (138-161), který opět adoptoval svého nástupce-spoluvladaře Marka Aurelia (161-180) a Lucia Vera (161-169). Ti si vládu rozdělili tak, že Marcus Aurelius vládl romanizovanému západu, přičemž měl pravomoc císařskou, kdežto L.Verus spravoval hellénizovaný východ říše.
Marcus Aurelius pronásledoval křesťany, za jeho vlády došlo dvakrát k perzekucím kresťanů (okolo roku 167 a okolo 177).
Část své knihy Hovory k sobě napsal Marcus na dnešním Slovensku, poblíž Hronu.
[editovat] Filozofie
Na filozofické myšlení Marka Aurelia mělo největší vliv studium Epiktetových textů.
Základem jeho filosofie je myšlenka vesmíru jako jednoho organismu, kde i my lidé jsme jeho jednotlivými částmi a proto jsme určeni k součinnosti. Všichni lidé jsou si navzájem příbuznými, to co nás spojuje jest rozum - náš „božský podíl“. Tyto vznešené pocity jsou ovšem z druhé strany doprovázeny nihilistickými pocity časové nicotnosti lidského života: „Pohleď v nekonečnou propast času za sebou a v jiné bezedno před sebou. Jaký je tu rozdíl mezi třídenním životem a trojnásobným Nestorovým?“
Přibližně v posledních deseti letech svého života napsal v řečtině 12 knih filozofických meditací TA EIS HEAUTON (Hovory k sobě).
Vesmír je podle Marka Aurelia velkým státem, v kterém je nejvyšším zákonem boží prozřetelnost. Člověk jako moudrá bytost má pochopit její záměry a spolupracovat s ní. Ve vesmíru se nemůže dít z hlediska celku nic zlého. Neustálá změna, vznik a zánik jednotlivých bytostí patří k přirozenému chodu vesmíru, takže jen omezený lidský pohled může považovat smrt za zlo.
