Novoklasicismus
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Novoklasicizmus (neoklasicismus) je umělecký směr z období romantismu (hlavně ze závěru tohoto období), který klade důraz na intelekt, na přísně vyváženou formu a na svébytný tvar uměleckého díla. Podporoval jej přední kritik F. X. Šalda, který v té době směřoval od individualismu k řádu, k nadosobnímu poslání umění.
Autoři v literatuře se svými tématy obvykle vraceli do minulosti, neusilovali ovšem zachytit dobový kolorit, běželo o zpodobení nadčasových, základních rysů osudu člověka ve světě. Nikoliv osobní dojmy, nikoliv psychologická analýza, ale jejich cílem bylo sevřené neosobní vyprávění.
Typické rysy: tvarová kázeň, stylová jednota, přesnost a preciznost vyjádření, kompoziční vyváženost; nevyzdvihují cit, ale intelekt, nadčasové jevy.
[editovat] Autoři těsně či volně spjati s novoklacisismem
[editovat] České země
Vliv novoklasicismu přišel do českého prostředí z Francie a zejména z Německa.
- František Langer (Zlatá Venuše – 1910, Snílci a Vrahové – 1921)
- Josef Čapek (Živý plamen)
- Karel Čapek (Mezi dvěma polibky, Zářivé hlubiny – 1916 a jiné prózy)
- Antonín Sova (Pankrác Budecius, Kantor – 1916)
- Viktor Dyk (Krysař – 1915)
- Božena Benešová (V soumraku – 1900)
- Růžena Svobodová (Černí myslivci – 1908, Hrdinné a bezpomocné dětství - 1920)
- F.X.Šalda (Dřevoryty staré i nové – 1935)
- Jaroslav Hilbert (Rytíř Kura – 1906)
