Pavel Wonka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Tato biografie potřebuje úpravy. Můžete Wikipedii pomoci tím, že ji vhodně vylepšíte. Inspiraci k vylepšení lze hledat v radách na stránce Vzhled a styl, případně na diskusní stránce článku.

Neutralita tohoto článku je zpochybněna. Podrobnější zdůvodnění najdete v diskusi.

Pavel Wonka

Pavel Wonka (23. ledna 1953 Vrchlabí - 14. dubna 1988 Hradec Králové, vězení) byl odpůrce komunistického režimu a politický vězeň v Československu.

Pocházel z Vrchlabí, okres Trutnov, syn otce německého původu, matka češka, starší bratr Jiří. Otec zemřel mlád, ve 28 letech, když Jiřímu byly tři roky a Pavlovi tři měsíce. Matka se již nevdala. Po základní škole vystudoval průmyslovku v Novém Bydžově a po maturitě se celkem třikrát pokusil o přijetí na právnickou fakultu U.K., marně. Negativní kádrový posudek, také česko-německý původ, byl směrodatnější.

Byl velice inteligentní, miloval historii a právo, proto se po trojím odmítnutí začal právnicky vzdělávat sám. Během času nabyl značné právnické znalosti, což mu umožnilo pomáhat jak spoluobčanům tak později i spoluvězňům v jejich právních sporech, včetně obhajoby sebe sama. Znalost komunistického práva vedla však nakonec i k jeho vlastní záhubě – režim JUDr. Gustava Husáka se nemínil nechat narušovat ani svými vlastními zákony. Díky znalosti československého právního řádu se Pavlovi podařilo to co, pokud je z dob normalizace známo, nikomu jinému – úspěšnou právní argumentací dosáhl zrušení dvou svých rozsudků a jejich vymazání z čs. trestního rejstříku. Rozsudek třetí, rovněž juristicky neudržitelný, na jehož základě si odseděl 14 měsíců, ležel v době jeho smrti v trezoru na Generální prokuratuře v Praze. G.P. se jím odmítala zabývat i přes zjevné porušení práva, či spíše, právě proto. Zrušen byl až v roce 1992 jako nezákonný.

V roce 1986 se Pavel rozhodl kandidovat jako nezávislý do Poslanecké sněmovny Federálního shromáždění ČSSR. Za tímto účelem vypracoval dva dokumenty: „Provolání nezávislého kandidáta“ a „Volební program“ které spolu s bratrem Jiřím začal rozšiřovat. Kandidaturu ale režim doktora práv Gustava Husáka kvalifikoval málem jako velezradu a to i přes skutečnost, že zákon toto povoloval. Z hlediska komunistického režimu ale nezávislá kandidatura kdekoho, ponechaná bez následků, by mohla vést k následování, což by ohrozilo samotnou podstatu normalizačního režimu. Bratři jsou proto okamžitě zatčeni. Po roce vazby jsou převezeni z Hradce Králové do Prahy, kde je s nimi ve dnech 20. až 26. dubna 1987 v ruzyňské věznici konán t.zv. neveřejný soud. Vzhledem k pozornosti kterou případu věnovalo zahraničí bylo nutno zdůvodnit roční věznění bratrů. Za kandidaturu Pavla kterou zákon povoloval to ale nešlo. Jiří byl proto odsouzen za „pobuřování“ jehož se měl dopustit obsahem „socialistického závazku“ kterým se údajně cítil pohoršen jeho zaměstnavatel OPS Náchod. Trest, jeden rok, čímž se pokryla jeho roční vazba. Pavel, nezávislý kandidát, musel ale být potrestán exemplárně, aby snad někoho jiného nenapadla podobná myšlenka. Protože čin sám trestný nebyl, bylo nutno vymyslet něco jiného. Nastupují bachaři z věznice Plzeň-Bory, kde byl Pavel dříve vězněn. Tam se údajně Pavel „hanlivě vyjadřoval o poměrech v ČSSR, hanobil KSČ a její politiku a urážel čelné představitele ČSSR a SSSR“. Na velezrádné činy tohoto charakteru měli komunisti paragrafů kvanta. Za vymyšlené stupidnosti dostal Pavel 21 měsíců nepodmíněně včetně t.zv. ochranného dohledu v trvání 3 let. Pavel na místě označil rozsudek za silné porušení práva, což juristisky zdůvodnil a odvolal se k Nejvyššímu soudu. Ten ale odvolání zamítl a protiprávní rozsudek potvrdil. Nic jiného se ostatně v normalizačním temnu čekat nedalo Pavel byl odlifrován do vězení v Minkovicích. Píše o tom:

„Do Minkovic jsem byl odvezen a při tom zbit libereckou eskortou. Utrpěl jsem otřes mozku. Při lékařské prohlídce se mě lékař ptal jestli dosáhnu prstem na špičku nosu. Tím prohlídka skončila…“

Pavel rozsudek nerespektoval a ve výkonu trestu odmítl pracovat. Důvod oznámil soudu: „Juristicky se vůbec v NVÚ nemám nalézat, neboť jsem podal žádost o odklad ze zdravotních důvodů která má odkladný účinek … ve věci dosud nebylo rozhodnuto, proto dle zákona mám být buď ve vazbě nebo na svobodě. Místo toho jsem zde již přes měsíc fysicky i psychicky týrán…“ Během dvou měsíců ztratil 21 kg, což zalarmovalo i jinak bohorovné bachaře. Byl převezen do vězeňské nemocnice na Pankrác a od tamtud do věznice Bory u Plzně. Protože i zde ze stejného důvodu – protiprávnost rozsudku – odmítl pracovat, je odvezen do blázince v Bohnicích, odkud byl 26. února 1988 propuštěn. Protože nebyl schopen chůze, je domů do Vrchlabí odvezen sanitou. Svědectví jeho matky: „ … Když ho přivezli, vypadal jako Kristus sňatý z kříže … nejdříve jsme ho museli očistit a zbavit červů kteří mu hlodali v těle, což se nám po několika dnech podařilo…“

Po mnohaletých zkušenostech s komunistickou justicí se Pavel rozhodl zažádal o vystěhování do Německa. V rámci tohoto řízení byl předvolán na Okresní vojenskou zprávu v Trutnově, kamž se 5. dubna 1988 v 10 hodin ráno dostavil. Místo „řízení“ byl ihned zbit do bezvědomí. Když přišel k sobě bylo mu oznámeno, že na něho soudkyně Okresního soudu Trutnov JUDr. Marcela Horváthová uvalila vazbu. Porušila tak, jak Pavel upozornil Krajský soud, zákon: uvalit vazbu je možno jen po předběžném výslechu zadrženého a předáním rozhodnutí o vazbě. „…V tomto státě je ale asi možné všechno… Není mě umožněno v tomto státě normálně žít, ani odtud odejít…“ komentoval další bezpráví. Soudkyně Horváthová ale velmi dobře věděla co dělá. O Wonkově případu byla předem informovaná Krajským sekretariátem KSČ s upozorněním, že jde „o zájmový případ“ který je sledován nejvyššími stranickými místy.

20. dubna 1988 byl Pavel Wonka před soudkyni Marcelu Horváthovou přivezen na kolečkové židli. Vězeňský lékař MUDr. Radim Pek označil lidskou trosku na vozíku za simulanta. Soudkyně po té vynesla rozsudek: za „maření úředního výkonu“ pět měsíců nepodmíněně. Šest dní po té Pavel Wonka ve vězení zemřel. Úřední příčina smrti: plicní embolie.

11. ledna 1990 píše rodině Pavla bývalý spoluvězeň Vladimír Král: Pro pozůstalé, bez úmyslu jitřit rány, k objasnění pravdy a potrestání viníků. Někdy v březnu 1988 mě předvádějící, přezdívka „Kulturista“, vyzval, abych abych pomohl v chůzi který se držel zábradlí. Zavěsil se do mě a na otázku odpověděl: „Jmenuji se Pavel Wonka a jsem politickej, policajti mě zmlátili.“ Vyhrnul tepláky v oblasti ledvin, celá oblast byla plna krvavých podlitin. Jméno Wonka jsem znal, proto jsem se o jeho další osud zajímal … Poslední noc si pamatuji přesně, neb připomínala horor. Sám jsem byl několikrát zmlácen do bezvědomí, tak znám všechny zvukové efekty. Bylo jasně slyšet, že exekutoři bijí do bezvládného těla … Omlouvám se za jitření citů…

22. dubna 1990 vypovídá spoluvězeň Pavla Wonky Dušan Prokůpek: Dosvědčím, že Pavel Wonka byl mučen a ubit k smrti. Nebyla to embolie, ale vražda. Byl jsem svědkem jak byl Pavel mučen a bit: Vyvedli ho zcely, vysvlekli do naha a pověsili na mříže. Pět příslušníků SNV do něho řezalo tak dlouho, až už on nemohl ani křičet. I ženy o poschodí výše bouchaly do dveří cel a volaly: „Vy dobytkové, nebijte ho…“ Pavel nemohl chodit a měl v těle i červy. O tom musel vědět i lékař, chodil na prohlídky, ale byl vždy brán jako zdravý, i když ho den před smrtí nesli na ošetřovnu… (kompletní kopie obou svědectví mám v archivu, podám na požádání)

12. dubna 1995, dříve vězeňský, dnes soukromý lékař MUDr. Radim Pek, interview na TV NOVA: „Pokud se týče Wonkova úmrtí, nejsem si vůbec vědom, že by to byla chyba lékařská. Byla to věc náhody. Bylo nás pět lékařů kteří jsme Pavla Wonku vyšetřovali … nikdo z vězeňské služby nám lékařům nic o zdravotních potížích pana Wonky neřekl a proto hlavní vina odpovědnosti leží na soudkyni Horváthové …“

[editovat] Další zdroje

Pavel Wonka, „Prohlášení nezávislého kandidáta“

„… Při volbách je porušována zásada přímosti. Vždy je masám naservírován předem vybraný kandidát který je vybraný dávno před volbami a který zpravidla dává záruku, že nebude projevovat nesouhlas s politikou, kterou provádějí mocenské orgány státu …“

Pavel Wonka, „Právní Kultura“

„… Tam kde si elita přisvojí téměř veškerá práva a zbylé části společnosti přenechá jen povinnosti, zaniká řád a vzniká chaoz zvladalelný jen zmrazením celé společnosti a jejím ochromením strachem. Kdo se jednou ocitne na cestě zastrašování, musí v ní stále pokračovat a stupňovat…“

Václav Havel, z projevu nad otevřeným hrobem Pavla Wonky (přečetl Stanislav Devátý; Havel byl Trutnově policií zadržen a pohřbu se nemohl zúčastnit):

„Svůj díl odpovědnosti za Pavlovu smrt nenesou jen otupělí a lhostejní soudci a prokurátoři a demoralizovaní vězenští činitelé. Nese ho celá společnost která dopustila onen úpadek právní kultury a tím i úcty k lidskému jedinci…“