Rhétská dráha

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Landwasserský viadukt - jedno z nejznámějších míst RhB. Snímek z roku 2003 s historickým vlakem.

Tentýž vlak ve stoupání před stanicí Preda. V úseku Preda - Bergün vede podle trati naučná stezka.

O tom, že úzkorozchodná síť RhB má stále své nezastupitelné místo v dopravě svědčí i pořizování moderních vozidel.

Berninská dráha jako jediná překonává Alpy bez vrcholového tunelu, ovšem za cenu ostrých oblouků a až 70 o/oo spádů.

Snímek pořízený nedaleko Poschiava, zde již berninská dráha klesá do údolí směřujícímu k Tiranu.

Známý spirálový most v Brusiu.

V italském Tiranu se jezdí ulicemi města a přes náměstí. V čele dvouzdrojový vůz (energie z trolejového vedení nebo z dieselelektrického soustrojí).

Drezína v bergünském muzeu. Pozoruhodné je provedení kol - na stoupáních, jakými oplývají tratě RhB je znát každé deka.

Rhétská dráha je největší soukromou železniční společností Švýcarska, provozující dopravu na rozsáhlé síti metrového rozchodu v kantonu Graubünden.

[editovat] Začátky

Jediná normálněrozchodná trať kantonu byla postavena v roce 1858 společností Spojených švýcarských drah. Na území kantonu je dlouhá pouhých 17 km a je téměř v celé této délce z Landquartu do hlavního města Churu sledována souběžnou úzkorozchodnou (1000 mm) tratí Rhétské dráhy (RhB). Z Landquartu vede úzkou soutěskou stejnojmenné řeky nejstarší trať RhB do Davosu. S návrhem na její výstavbu přišli Dr. Alexander Spengler a holandský obchodník Willem Holsboer, kteří 7.9.1872 založili Výbor pro stavbu železnice Landquart - Davos. Zpočátku navrhovali výstavbu normálněrozchodné železnice.

V náročném prostředí Rhétských Alp vyžadoval takový projekt velmi mnoho finančních prostředků, které se však nepodařilo shromáždit. K obratu došlo až v roce 1884, kdy byla uvedena do provozu Arlberská dráha v sousedním Rakousku a převzala tranzit zboží přepravovaného do té doby po silnicích hlavně přes Davos a průsmyk Flüella do údolí Innu. Tím byla dostatečně prokázána výhodnost a potřeba železniční dopravy v oblasti a 15.8.1886 byl schválen návrh na stavbu tratě metrového rozchodu. Projekt vypracovala firma Philipp Holzmann z Frankfurtu nad Mohanem a práce začaly 29.6.1888. Už za rok 29.9.1889 přijel první vlak z Landquartu do Klostersu. Oficiálně byl provoz zahájen 9.10.1889. V Klostersu je úvrať, dráha opouští údolí řeky a následuje náročný 17,5 km dlouhý úsek do Davosu. Tato trať byla uvedena do provozu až v roce 1890. Železnici tehdy provozovala Akciová společnost Landquartsko-davoské dráhy, která byla v roce 1895 přejmenována na Rhétskou dráhu.

Stavba první tratě z kantonálního hlavního města Churu na jihozápad do Reichenau a Thusis začala na podzim 1894 a skončila 1.7.1896. Vzápětí, 29.8.1896, byla dokončena i úzkorozchodná spojovací trať mezi Landquartem a Churem. Koncem roku 1896 dosáhla Rhétská dráha délky 91,1 km a službu na ní vykonávalo 296 zaměstnanců. Tehdy Holsboer, který se mezitím stal švýcarským občanem, prosadil v kantonálním parlamentu zákon, podle kterého se zřizovatelem Rhétské dráhy stává kanton Graubünden. Dráha zůstává i nadále akciovou společností, avšak 95,5 % všech akcií dnes vlastní Švýcarská konfederace a kanton Graubünden. 1,4 % je v majetku obcí a pouze 4,1 % je dodnes v rukou soukromníků. Proto se Rhétské dráze někdy také říká státní společnost. Po vzoru lokomotiv Švýcarských spolkových drah označených znakem Švýcarské konfederace mají lokomotivy RhB na čelech znak kantonu Graubünden.

Na síť stále ještě nebylo připojeno horské letovisko St. Moritz v horním Engadinu. Projekt tratě z Thusis přes Tiefencastel, Bever a Samedan vypracoval profesor Friedrich Hennings. Trať vedl údolím řeky Albuly až do Bergünu/Bravuognu, kde byl postaven před úkol převést koleje přes horský masiv do údolí Innu. Aby dosáhl Predy, kam umístil severní portál tunelu pod Albulským průsmykem, musel využít stoupání 35 ‰ a soustavy mnoha vratných tunelů a galerií. Na trati mezi Bergünem a Predou vzdálenými asi 5,5 km získal délku trati 12,6 km a mohl překonat převýšení 416 m. Na trati jsou dva pozoruhodné mosty: Soliserský most vysoký 89 m a dlouhý 164 m a Landwasserský viadukt vysoký 65 m a dlouhý 130 m ležící ve směrovém oblouku o poloměru 100 m. Stavba byla zahájena roku 1899 a pracovalo na ní současně až 4331 dělníků nepočítaje v to raziče Albulského tunelu. Do provozu byla uvedena 1.7.1903 a končila ve stanici Celerina/Schlarigna. Poslední 4 km mohly být dokončeny teprve o rok později 10.7.1904, kdy bylo po zásahu Spolkové rady v Bernu konečně určeno místo pro nádraží v St. Moritz.

To už byla 1.6.1904 otevřena i Oberlandská trať z Reichenau-Tamins do Ilanzu. Do stanice Disentis/Mustér, kde na ni dnes navazuje dráha Furka - Oberalp téhož rozchodu, byla prodloužena 1.8.1912.

Trať Samedan - Pontresina byla otevřena 1.7.1908 a trať Davos - Filisur 1.7.1909. Na ní se nachází Wiesenský viadukt dlouhý 210 m a vysoký 88 m a Brombanzský viadukt ohraničený na obou koncích tunelovými portály. Na Engadinské trati Bever - Scuol/Schuls byl zahájen provoz 1.7.1913 od počátku v elektrické trakci. Do roku 1922 byla elektrifikována celá síť systémem sníženého kmitočtu 11 kV 16 2/3 Hz. Bylo dodáno celkem 10 lokomotiv Ge 6/6 I, které vstoupily do dějin RhB pod přezdívkou Krokodýl. Byly určeny pro těžké nákladní vlaky. Při rychlosti 30 km/h utáhly do stoupání 35 ‰ vlak o hmotnosti 200 tun. Dodnes jsou některé z nich používány při vyhlídkových jízdách zvláštních vlaků.

[editovat] Začlenění ostatních drah kantonu

Ve čtyřicátých letech byly k RhB přičleněny ostatní železnice kantonu, všechny s metrovým rozchodem, ale elektrifikované systémy stejnosměrného proudu různého napětí. Roku 1942 to byly tratě Chur - Arosa postavená v letech 1912 - 1914, trakční napětí 2400 V, Berninská dráha ze St. Moritz do Italského Tirana postavená 1906 -1910, napětí 1000 V, roku 1944 trať Castione - Mesocco postavená 1905 - 1907, napětí v troleji 1500 V. Tak se délka sítě zvětšila na 394 km a RhB se stala největší soukromou drahou ve Švýcarsku. Trať mezi stanicemi Cama a Mesocco je dnes už zrušena a koleje sneseny. Zachován byl pouze úsek Castione - Cama pro nákladní dopravu.

[editovat] Nový tunel

Budování sítě však neskončilo. V prosinci 1986 uvolnil švýcarský parlament prostředky na vybudování dalšího spojení do Engadinu. Trať mezi Klostersem a Lavinem byla otevřena v roce 1999 a je 22 km dlouhá, z toho 19 km připadá na Vereinský tunel, který se tak stal nejdelším úzkorozchodným tunelem světa. Řidiči osobních aut mají možnost přepravit své vozidlo autovlakem jezdícím mezi oběma konci tunelu a vyhnout se tak dobrodružné cestě přes 2383 m vysoký průsmyk Flüella. Síť Rhétské dráhy má tak dnes délku 399 km.

V okolí tratí Chur - Thusis - Filisur, Chur - Landquart - Klosters - Davos a Chur - Ilanz bydlí 70 tisíc lidí, tj. polovina všech obyvatel kantonu. Proto má doprava na těchto úsecích předměstský charakter. Zajišťují ji elektrické motorové jednotky Be 4/4 dodané roku 1971. Jsou vybaveny dálkovým ovládáním dveří a mnohonásobným řízením.

[editovat] Současnost

Ze St. Moritz vyjíždí denně Glacier Express. Ve stanici Disentis/Mustér přechází na trať společnosti Matterhorn-Gothard-Bahn, po níž pokračuje do Brigu na Simplonské dráze a odtud do Zermattu. Cestu urazí za 7,5 hodiny, projede přitom 291 mostů a 91 tunelů.

Na všech tratích se dnes používá moderní zabezpečovací zařízení. Všechny stanice jsou vybaveny reléovkou a světelnými návěstidly, jízdu vlaků zajišťuje bodový zabezpečovač. Dálkové ovládání je v provozu na všech tratích. Jako v celém Švýcarsku i zde platí taktový jízdní řád.