Scholastika (filozofie)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Scholastika vychází z latinského slova scholasticus, což znamená „to co patří škole nebo patřící škole“, je součástí středověké filosofie a její datace je 9.–15. stol. n. l. Až do osmého století po Kristu církev ignorovala, po vzoru Augustina světský stát a jeho zřízení. Teprve za Karla Velikého došlo ke spolupráci a oboustranně prospěšné podpoře, která v důsledku umožnila rozkvět scholastické filosofie. Scholastika se snažila o rozumové podepření církevních dogmat. Zakladatelem scholastiky byl anglosaský mnich Alkuin, kterého povolal Karel Veliký po tom, co se zhrozil nad úrovní vzdělanosti panující mezi kněžstvem. Alkuin zorganizoval kláštěrní školu, která udala směr středověkého vzdělání. Učilo se septem artes liberales – sedmi svobodným uměním, které rozdělil na:

trivium – gramatika, rétorika, logika
quadrivium – aritmetika, geometrie, astronomie, hudba

Zde se četli, rozebírali texty a debatovali. Vznik univerzit v Cambridge, Oxfordu, Vídni, Krakovu, Boloni, Heidelbergu, Lipsku atd.

Scholastiku rozdělujeme na tři období:

[editovat] Raná scholastika

Období 9.–12. století. Hlavně se vede spor o univerzálie (obecné pojmy). Objevují se tři proudy:

realisté (krajní)– Podle nich obecniny existují v mysli Boha (nejprve byly obecniny, pak věci). před věcmi = ante res
realisté (umírnění) – Obecné pojmy existují ve věcech = in rebus a sou jejich součástí.
nominalisté – Podle nich jsou obecniny abstraktní jména, výplody rozumu (nejprve byly věci, pak oběcniny). Názvy vznikly až po věcech = post res.

Dále vystupuje učební metoda sic et non – ano a ne, se kterou přišel Pierre Abélard. Debatují u různých otázek. Např. je Bůh věčný? Říkají si pak citáty potvrzující toto tvrzení i vyvracející toto tvrzení. Učí se tím v pohotovosti a obratnosti vyjadřování.

[editovat] Vrcholná scholastika

Období 13. století. Je to tzv. století dvou proudů – františkáni a dominikáni. Probíhají tzv.sumarizační snahy – shrnutí všech vědomostí do knih – sumy. Vrcholná scholastika dále reaguje na příchod myšlenek Aristotela do křesťanského světa. Církev je bohatá. První z představitelů je Albert Veliký. Překládal a komentoval Aristotela – „zázrakům a Bohu musí člověk věřit.“ Pokusil se o sepsání první sumy. Tu ale nedokončil a pokračoval v ní jeho žák Tomáš Akvinský. Akvinský říká, že Bůh je nejdokonalejším bytím a že ostatní skutečnosti jsou stvořené. Rozum a víra jsou podle něj v harmonii – obě mají počátek v Bohu. Filosofie je podle něj služkou víry a jejím úkolem je přibližovat pravdy církevních autorit. K čtyřem antickým ctnostem (uměřenost, statečnost, rozum a spravedlnost) přidal 3 křesťanské (víra, láska, naděje). Lidský rozum není schopen pochopit božskou podstatu. My ale víme, že Bůh je, podle 5 důkazů.

pohyb – prvotní pohyb
příčina – vše má příčinu
nutnost a nahodilost – vše má účel
nejvyšší dokonalost – musí být
někdo musí vše řídit

Nevíme, ale jaký Bůh je. Jeho poznání nám zprostředkuje víra. Láska v Boha, podle něj, převyšuje víru a poznání. Ke spase lze dojít, když vím v co věřit, co žádat, … Člověk je jednotou duše a těla.

Tomáš Akvinský „očistil“ Aristotela od arabských vlivů a přepracoval ho do moderní podoby. V ní klade Boha nad svět a stvořené a prokazuje tak nesmrtelnost duše.

Existují 3 poznání Boha:

rozumové
vírou
intuitivní (po smrti)

[editovat] Pozdní scholastika

Období 14.–15. století. Probíhá rozvoj křesťanské mystiky a rozvoj přírodních věd.

[editovat] Scholastici

představitelé rané scholastiky (1000–1250):
- Anselm z Canterbury
- Pierre Abélard
- Solomon Ibn Gabirol
- Peter Lombard
- Gilbert de la Porrée
- Jan Scotus Eriugena
představitelé vrcholné scholastiky (1250–1350):
- Robert Grosseteste
- Roger Bacon
- Albertus Magnus
- Jan Fidenza – Bonaventura
- Tomáš Akvinský
- Duns Scotus
- Radulphus Brito
- Jean Buridan
- Nicolas Oresme
představitelé pozdní scholastiky (1350–1650):
- John Duns Scotus
- Francisco de Vitoria
- Francisco Suarez
- Leonardus Lessius