Václav Chaloupecký

Z Wikipédie

Václav Chaloupecký (* 1882 – † 1951) bol český historik, hlavný predstaviteľ historikov na Slovensku medzivojnového obdobia, žiak prof. Pekařa.

Bol silný čechoslovakista a tejto koncepcii podriaďoval svoje vedecké práce. Mnohé z jeho na svoju dobu vynikajúcich prác sú už prekonané.

Pôvodne bol archivár, v rokoch 1922 - 1939 pedagóg, v rokoch 1929 - 1930 dekan Filozofickej fakulty UK, v rokoch 1937-1938 bol rektor UK. Od roku 1939 bol pedagógom Karlovej univerzity v Prahe.

[úprava] Dielo

Dvě úvahy o národním probuzení na Slovensku (1920), K nejstarším dějinám Bratislavy (1922), Československé dějiny (1922), Staré Slovensko (Sp. fil. fak. Brat. 1923), Unsere Grenze gegen Ugarn (1923), Das historische recht der magyarischen Nation auf die territoriale Integrität (1923), Na úsvitě křesťanství (1924), Dvě studie k dějinám Podkarpatska (1925), Padělky staroslovenských zpěvů historických (1925), K dějinám valdenských v Čechách před hnutím husitským (1925), Česká hranice východní koncem XI. století (1926), Slovenské diaecese a tak řečená apoštolská práva uherská (1928), Martinská deklarace a její politické osudy (1928), O znaku Slovenska (1929), Nitra a počátky křesťanství na Slovensku (1930), Zápas o Slovensko –1918 (1930), Der modus vivendi und die Slowakei (1931), Kniha Žilinská (1934), Svatý Vojtěch (1934), Slovenská liturgie (1934), Universita Petra Pázmánya a Slovensko (1935), Středověké listy ze Slovenska. Sbierka listov a listín písaných jazykom národným z rokov 1462-1490 (1937), Počátky státu česklého a polského (1937), Svatováclavský sborník (1939), Na úsvitě křesťanství (1942), Valaši na Slovensku (1947), Karlova universita v Praze 1348 až 1409 (1948)