Antonín Heveroch

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Antonín Heveroch (19. ledna 1869 Minice – 2. března 1927 Praha) byl český psychiatr a neurolog.

Původně studoval právnickou fakultu, v roce 1889 přešel na lékařskou fakultu, kterou dokončil roku 1894. Roku 1899 byl habilitován z psychiatrie a neurologie, roku 1906 se stal mimořádným profesorem, roku 1921 řádným.

V první čtvrtině 20. století byl patrně nejvýznamnějším českým psychiatrem. Roku 1908 zřídil a vedl ústav pro epileptiky v Praze Libni (Valentinum). Roku 1919 se stal vrchním řiditelem pražského ústavu pro choromyslné.

Byl mj. členem Československé akademie věd a umění, Akademie práce, Státní zdravotnické rady. Byl také místopředsedou Společnosti Národního divadla (přičemž herce nechával pro některé své role studovat psychózy na svém oddělení).

Ve více než 100 původních pracích a článků se věnoval různorodým tématům: afázie a agnózie, jak si uvědomujeme jsoucno, o představách slov, o životním rytmu a jeho poruchách, o intuici, o ztrátě uvědomění svých citů, o vztahovačnosti a problému kauzality, o podvržených a vyzrazených myšlenkách, o obsesích, o bludu, o halucinací u liliputů, o mrákotných stavech, o duši davu, o dětech chorobně lhavých, o dětech neposedných, o zločinech školní mládeže, o báchorkách spiritistických aj.

Významná byla jeho kniha „Diagnostika chorob duševních“ (1904), která se společně s knihou „Psychiatrie“ (1897) Karla Kuffnera (1858 - 1940), stala na několik desítek let základními učebnicemi československé psychiatrie. Připomenout je třeba i spisek „O podivínech a lidech nápadných“ (1901), ve kterém živě vykresluje portréty pacientů z dnešního pohledu trpících psychopatií či poruchou osobnosti. Tato kniha byla prý oblíbenou inspirací Jaroslavovi Haškovi při psaní Švejka.

Jeho práce jsou průkopnické a dodnes mnohé aktuální. Např. v šestidílném seriálu „O poruchách jáství“ (1910), se v Čechách jako první zabýval fenoménem depersonalizace (i když právě toto označení nepoužíval).

Věnoval se také psychologií a psychiatrií denního života a neúnavně psychiatrii popularizoval mezi laiky. Jeho jméno se díky tomu stalo známým natolik, že zlidovělo jako synonymum psychiatra. A tak se říkalo: „zavoláme na tebe Heverocha“ apod., podobně jako se později strašilo Myslivečkem nebo Vondráčkem.

„Říká se o Pinelovi, že sejmul okovy duševně nemocným, Heveroch u nás otevřel vězení psychiatrie a nechal ji proniknout za ústavní zdi.“^[1]

Ve svém terapeutickém úsilí uplatňoval principy psychoterapie (psychagogika, persuase), nepoužíval ale hypnózu a tvrdě odmítal Freudovu psychoanalýzu. Existenci podvědomí ale uznával. Z filosofického hlediska měl blízko vitalismu. Odmítal psychofyzický paralelismus.

Jeho přímými žáky byl např. Vladimír Vondráček (1895 – 1978) či Otakar Janota (1898 – 1969). Sám byl žákem např. Josefa Thomayera (1853 – 1927).

Vondráček Heverocha popisuje jako člověka spořádaného, šetrného, střídmého se zájmem o matematiku a filozofii, se smyslem pro humor, jako výborného přednašeče, školitele, debatéra a organizátora. „Byl neobyčejně pořádný. Byl to člověk „ke kolmici“, na svém stole měl všechny psací potřeby pravidelně srovnány ke kolmci (…) Chodil rychle, často s rukama založenýma na zádech, hlavu měl schýlenou k jedné straně.^[2] (…) Rád si zapálil cigaretu a po francouzském způsobu při mluvení ji nevyndával z úst.“^[3]

Pohřben je na Vinohradském hřbitově v Praze, kde nalezneme i jeho bystu od sochaře, přítele Jaroslava Horejce (1886 - 1983). Byl ženatý s Kamilou Heverochovou, ale zemřel bezdětný.

[editovat] Poznámky

1. ↑ Vondráček, V. (1959): Devadesát let od narození Antonína Heverocha, In: Československá psychiatrie, strana 189.
2. ↑ Vondráček, V. (1977): Před 50 lety zemřel profesor Heveroch, In: Časopis lékařů českých, strana 280.
3. ↑ Vondráček, V. (1959): Devadesát let od narození Antonína Heverocha, In: Československá psychiatrie, strana 188.

[editovat] Další reference

• Vondráček, V. (1969): Osobnost Antonína Heverocha (1869 – 1927) a jeho význam pro české vědy psychologicko-psychiatrické, In: Časopis lékařů českých, strana 571 – 574
• Janota, O. (1969): Heverochovy zásady a postupy v terapii psychických poruch, In: Časopis lékařů českých, strana 575 – 576