Dekolonizace
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Dekolonizace je pojem, který je v podstatě pravým opakem kolonizace. Je to prijev, kdy se kolonie emancipuje od země, která v ní vládne. Tato emancipace je někdy mírová, jindy si kolonie musí svoji samostatnost vybojovat.
Obsah |
[editovat] Koloniální velmoci
Velká Británie, Francie, Španělsko, Portugalsko, Německo, Holandsko a Belgie. Těchto 7 evropských států patří mezi největší kolonizátory a každý z nich si vytcořil větší či menší impérium.
[editovat] Oblasti kolonizování podle jednotlivých zemí
Velká Británie: USA, velké části Afriky (Egypt, Súdán...), Austrálie Francie: Kanada, jihovýchodní Asie, velké části Afriky (Alžírsko...) Španělsko: téměř celá jižní a střední Amerika, malé kusy Afriky Portugalsko: kusy Afriky, Brazílie Německo: malé kusy Afriky (Namíbie...) Holandsko: kusy jihovýchodní Asie (Indosnésie) Belgie: kusy Afriky (Kongo)
Dekolonizace začala již v 18. (USA, Kanada), pokračovala v 19. (jižní a stř. Amerika), nabrala naobrátkách ve 20. století po první a vyvrcholila po druhé světové válce. USA či Kanada se osvobodili sami, protože povstaly proti kolonizátorům. Jižní a střední Amerika se osvobodila též bojem, přičemž hlavní zásluhu na tomto procesu měl Simón Bolívar (tzv. Washington jižní Ameriky).
[editovat] Vliv svétových válek na dekolonizaci
Po skončení první světové války proběhla jen částečná dekolonizace; Německo ztratilo své kolonie za trest, protože podle Francie a Velké Británie bylo vino za rozpoutání války (což nebyla tak úplně pravda, ale dějiny píší vítězové) a proto bylo nutno ho potrestat. Ony dvě země si ovšem své kolonie po válce udržely. To se jim ovšem nepovedlo po druhé světové válce. Následný proces dekolonizace v Africe a Asii se stal tak masivním, že samotný pojem dekolonizace je často spojován pouze s obdobím 50. - 70. let 20. století, kdy tato ohromná emancipace probíhala. Druhá světová válka přinesla ohromné oslabení Francie (byla fakticky poražena) a Británie. V Asii bylo toto oslabení umocněno tím, že Japonsko přímo ovládlo jejich původní kolonie a po poražení a vyhnání Japonců z oněch zemí neměly Britové ani Francouzi vojenskou sílu udržet kolonie u sobe. Dekolonizace se ovšem lišila podle toho, jak se k ní postavil "mateřská země". Británie se snažila s koloniemi rozejít mírově - což se jí povedlo - a poté si zachovat dobré jméno založením organizace, kde mohly být jen původní země britského impéria. Tato organizace je Commonwealth. Francie - na rozdíl od VB -si chtěla kolonie udžet při sobě, klidně i náslím. Výsledek této snahy byly porážky ve Vietnamu a Alžírsku a následné snížení vlivu Francie ve světě.
[editovat] Kritika dekolonizace
Dekolonizace měla ovšem i své kritiky, kteří se rekrutovali z řad "mateřských zemí". Tyto země díky kolonizaci ztratily vliv ve světě a zásobárny nerostů. Dalším argument pro odpůrce dekolonizace byl politický vývoj v bývalých koloniích; diktatury, občanské války a chaos - to byl v mnohých zemích následek dekolonizace. I přesto, že dekolonizace je dnes přijímána pozitivně, tyto neduhy v mnoha zemích přetrvávají.