Jan Lucemburský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Jan Lucemburský, známý též pod přízviskem Slepý, (10. srpna 1296 – 26. srpna 1346) byl desátý český král (1310-1346, korunován 1311), hrabě lucemburský, dočasně i titulární král polský.

Obsah 1 Syn římského krále 2 Král diplomat 3 Bitva u Kresčaku 4 Příbuzenstvo 5 Podívejte se také na 6 Externí odkazy 7 Bibliografie

[editovat] Syn římského krále

Jan Lucemburský byl synem římského císaře Jindřicha VIII. a Markéty Brabantské. Vyrůstal na francouzském královském dvoře Filipa IV. Sličného a protože se jeho otec po svém zvolení římskoněmeckým králem mínil zajímat hlavně o říšskou politiku, čtrnáctiletý Jan měl titul „hrabě lucemburský, hrabě v Laroche a markrabě v Arlonu.“ Roku 1310 čeští vyslanci, nespokojení s vládou Jindřicha Korutanského, manžela Anny Přemyslovny, požádali Jindřicha VII. o pomoc - jeho jedináček se měl oženit s princeznou Eliškou, jedinou neprovdanou Přemyslovnou. Jindřich se zprvu obával anarchie v Čechách (a toho, že tu před lety zabili krále), ovšem dne 31. srpna byl Jan s Eliškou Přemyslovnou zasnouben. Poté vojensky obsadil Čechy a koncem roku přijal slib věrnosti od českých stavů, jimž potvrdil jejich privilegia – tzv. inaugurační diplom pro Čechy, přijal inaugurační diplom pro Moravu. Inaugurační diplomy mimo jiné zakazovaly zastávat úřady lidem, kteří nežili v Čechách a na Moravě (což Jan takřka vzápětí porušil).

Dne 7. února 1311 byl společně s Eliškou korunován českým králem (korunoval ho Petr z Aspeltu). Jan se pokoušel vládnout s ohledem na říšskou politiku, které byla pro Lucemburky prioritní, toto však nechtěla akceptovat česká šlechta v čele s Jindřichem z Lipé. Když roku 1310 přišel Jan Lucemburský do Prahy, národ k němu vzhlížel s upřímnými nadějemi v to, že po letech rozbrojů zavládne v zemi klid z doby posledních Přemyslovců. Jan jim připravil trpké zklamání - ovšem i on se zklamal. Jan v době, kdy se měl sžít se sebevědomou českou šlechtou, poslouchal rádce svého otce, naopak šlechta mu dala jasně najevo, kdo je v zemi pánem. Situaci Janovi zkomplikovala smrt jeho otce v roce 1313 (Jan se nestal otcovým nástupcem, podmínkou pro zvolení římského krále bylo osmnáct let věku a Jan stáhl kandidaturu, protože by pravděpodobně stejně prohrál - zvolen byl Ludvík IV. Bavor). Situaci neulehčila ani Eliška Přemyslovna, která se snažila obnovit vládu v duchu Přemyslovců, což v tu dobu bylo zcela nereálné. Eliška vyvolala v roce 1315 zatčení Jindřicha z Lipé, to naopak vyvolalo značný odpor šlechty a Jindřich z Lipé byl osvobozen.

Král Jan odjel do Lucemburska a protože se mu nedařilo najít řešení, obsadil Čechy vojensky. Šlechta se proti králi znovu postavila a Jan Lucemburský se málem musel vzdát české koruny. Smír zprostředkoval až římský král Ludvík IV. Bavor. Byly podepsány tzv. Domažlické úmluvy, které ve svých důsledcích posílily moc šlechty (1318). O rok později se pokusil o vzpouru proti králi pražský patriciát, který uzavřel spojenectví s Vilémem Valdekem a královnou Eliškou. Jan dokonce okupoval Prahu. Král poté ztratil zájem o Čechy – bral je jako zdroj financí pro rodovou evropskou politiku.

Roku 1338 král povolil zřízení Staroměstské radnice – první v Čechách. Roku 1344 bylo pražské biskupství povýšeno na arcibiskupství, současně s tím bylo v Litomyšli zřízeno nové biskupství – zemi již fakticky spravoval Karel IV. a zásluhy za tento čin patří spíše jemu.

[editovat] Král diplomat

V zahraniční politice je Jan o poznání úspěšnější: na Ludvíku Bavorovi v roce 1322 vymohl jako trvalou zástavu Chebsko (jako pomoc v bitvě proti Fridrichovi Sličnému). V letech 1319–1329 byla k Českému království připojena Horní Lužice a 1335 Vratislav, k níž přiléhala značná část Slezska. Ve dvacátých a třicátých letech byl Jan Lucemburský velmi aktivní v Itálii, v roce 1331 mu císař jako říšskou zástavu potvrdil držení těchto severoitalských měst Bergamo, Bobbio, Brescia, Cremona, Milán, Novara, Pavia, dědičně získal Luccu.

Roku 1335 došlo k setkání polských (Kazimír III. Veliký), českých (Jan Lucemburský) a uherských (Karel Robert z Anjou) vládců v Trenčíně, zde se Jan Lucemburský vzdal titulu polský král a polský král Kazimír se vzdal Slezska, tím se prakticky skončilo období vytváření pevných hranic států ve střední Evropě a dále pak dochází jen k menším změnám.

Trvalá nepřítomnost panovníka a vláda panské kliky Jindřicha z Lipé začaly počátkem 30. let vzbuzovat nevoli. V říjnu 1333 Jan na popud šlechty poslal do Čech svého prvorozeného syna Václava-Karla. Na přelomu let 1333 a 1334 udělil Karlovi titul markrabě moravský, čímž zlegitimoval jeho postavení v českých zemích. Nastává období tzv. lucemburského dvojvládí. Napětí z tohoto způsobu vlády (navíc otec se synem neměl příliš vřelé vztahy) polevuje až v roce 1341, kdy Jan Lucemburský Karlovi zajistí nástupnictví na českém trůnu. S pomocí svého strýce, trevírského arcibiskupa Balduina, připravoval volbu nového německého krále (jak Jan, tak Balduin byli římští kurfiřti). 11. 7. 1346 byl římskoněmeckým králem zvolen jeho syn, do dějin vstoupivší jako Karel IV.

[editovat] Bitva u Kresčaku

V posledních letech života Jana postihla oční choroba, kvůli které v roce 1339 oslepl, a jeho účast v bitvě u Kresčaku (též Crécy), kde bojoval na straně Francouzů, znamenala spíš dobrovolnou smrt. Jan Lucemburský, když viděl obrovskou převahu Anglie, zabránil Karlu IV. vyjet do bitvy. Vzhledem k Janově vztahu k českým poddaným, kdy se spíše báli jeho příjezdu, protože bude následovat výběr daní, jsou zvláštní poslední slova, která jsou mu připisována: „Toho Boh dá nebude, aby český král z boje utíkal“. V bitvě, kterou lze považovat za první velkou bitvu stoleté války, zemřel ve stejný den jako o téměř sedmdesát let dříve jiný velký český král Přemysl Otakar II.

[editovat] Příbuzenstvo

• sourozenci Jindřicha VII.:

• Walram Lucemburský (kolem 1280-26.7.1311)
• Balduin Lucemburský (1285-21.1.1354)
• Markéta Lucemburská (zemřela 16.2.1337)
• Felicitas Lucemburská

• sourozenci Jana Lucemburského:

• Beatrix Lucemburská (1305-1319) – manžel Karel Robert z Anjou, uherský král
• Marie Lucemburská (1304-26.3.1324) – manžel Karel IV. Moudrý, francouzský král
• Anežka Lucemburská – manžel Rudolf II. Bavorský, bavorský a rýnský falckrabě
• Kateřina Lucemburská – manžel Albrecht II. Rakouský, lantkrabě v Alsasku

Manželka Eliška Přemyslovna:

• Markéta Lucemburská (8.7.1313-11.7.1341) – manžel Jindřich II. Dolnobavorský
• Jitka Lucemburská (21.5.1315-11.9.1349) – manžel Jan II. Dobrý, francouzský král
• Václav (Karel IV.)
• Přemysl Otakar (22.11.1318-20.4.1320)
• Jan Jindřich – moravský markrabě
• Anna Lucemburská (27.3.1323-3.9.1338) – manžel Ota Habsburský
• Eliška Lucemburská (27.3.1323-před 1330)

V roce 1334 se Jan podruhé oženil s Beatrix Bourbonskou a začal žít usedlejším způsobem (do té doby se účastnil snad každé bitvy svých spojenců).

• Václav Český
• Bona

Nemanželské děti:

• Mikuláš, biskup v Norimberku

[editovat] Podívejte se také na

• Dynastie Lucemburků
• Seznam hlav českého státu

[editovat] Externí odkazy

• Jan Lucemburský na zivotopisyonline
• Panovník Jan Lucemburský

[editovat] Bibliografie

• ŠAROCHOVÁ, Gabriela V. 1.9.1310 Eliška Přemyslovna a Jan Lucemburský. 1.vyd. Praha: Havran, 2002. 166 s.
• ČECHURA, J., České země v letech 1310-1378. Lucemburkové na českém trůně . 1.vyd. Praha: Libri, 2005. 288 s.