Morava (země)
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
| Morava | |||
|
|||
 |
|||
| Rozloha | 22 022,9 km² | ||
| Počet obyvatel | |||
| Hustota zalidnění | os./km² | ||
| Jazyk | čeština | ||
| Národnostní složení | Češi, Moravané | ||
| Náboženství | římskokatolické | ||
| Nejvyšší bod | bezejmenné místo ({{{výška nejvyšší hory}}} m n. m.) | ||
| Hlavní město | Brno | ||
| Nadřazený celek | Česko | ||
| Druh celku | historická země | ||
| Podřízené celky | současné členění nerespektuje zemské hranice, v podstatě je dnes Morava rozdělena na kraje a okresy | ||
| Představitel | není | ||
| Hymna | [[{{{článek o hymně}}}|{{{hymna}}}]] | ||
| ISO 3166-2 | není | ||
| Internetová doména | [[.{{{doména}}}]] | ||
| Telefonní předvolba | není | ||
| Časové pásmo | UTC +1 | ||
Morava je jednou z historických zemí Česka. Rozkládá se ve východní části České republiky, historicky však k ní náleží také osada U Sabotů (od září 1998 přejmenovaná na Místní část Šance) patřící od 25. července 1997 ke Slovensku.
S Moravou hraničí na západě Čechy (344 km), na jihu rakouská spolková země Dolní Rakousy, na jihovýchodě pak slovenský Trnavský kraj, na východě slovenský Trenčínský kraj, na severovýchodě slovenský Žilinský kraj a České Slezsko, na severu také České Slezsko a na severozápadě pak polské Slezsko – konkrétně Kladsko, dnes okres Kladsko (powiat Kłodzki), který je součástí Dolnoslezského vojvodství (20 km). Při započtení tzv. moravských enkláv ve Slezsku Morava sousedí i s polským Opolským vojvodstvím, které leží téměř celé v polské části Slezska. Za metropoli Moravy platí Brno, a to už od roku 1641. Předtím byla hlavním městem Olomouc, která i nadále patří k významným historickým městům Moravy.
Obsah |
[editovat] Geografie
Mezi známější národopisné regiony patří Valašsko, Slovácko, Haná, Lašsko či Horácko.
Od roku 2000 je území Moravy administrativně rozděleno mezi kraje Jihočeský (menší jihovýchodní část kraje), Jihomoravský (s výjimkou Jobovy Lhoty celé území kraje), Moravskoslezský (menší části na jihu kraje), Olomoucký (většina území kraje), Pardubický (menší území na východě kraje), Vysočinu (východní polovina kraje), a Zlínský (celé území kraje),
[editovat] Povrch
Povrch Moravy tvoří z větší částí pahorkatiny a ne příliš vysoká pohoří. Na západě Moravy je to Českomoravská vrchovina, zasahující sem z Čech. Pramení zde například řeky Jihlava nebo Oslava. Součástí Českomoravské vrchoviny je i masiv Žďárských vrchů, ve kterých pramení řeka Svratka. Východně od Českomoravské vrchoviny se pak nachází Drahanská vrchovina s proslulým Moravským krasem. Na severu Moravy se pak rozkládá pohoří Jeseníky, členěné na Hrubý Jeseník a Nízký Jeseník. Na jižní a střední Moravě se pak podél řek rozkládá několik nížinatých úvalů a „bran“, které oddělují výše uvedená pohoří od pohoří na východě Moravy, jimiž jsou Bílé Karpaty, Moravskoslezské Beskydy a poněkud „izolované“ západněji položené Chřiby. Pokud jde o úvaly, tak podél toku nejdůležitější moravské řeky Moravy, která celou zemí protéká od severu k jihu, to jsou Hornomoravský úval a Dolnomoravský úval. Na Hornomoravský úval navazuje na severu Moravská Brána, na jihu pak Vyškovská Brána, s níž na jihu sousedí Dyjskosvratecký úval.
[editovat] Významná města
- Brno (krajské)
- Olomouc (krajské)
- Zlín (krajské)
- Přerov
- Prostějov
- Třebíč
- Jihlava (krajské město, původně ležící čistě na Moravě, ovšem v současnosti se rozkládající po obou stranách moravsko-české zemské hranice)
- Kroměříž
- Znojmo
- Ostrava (krajské město rozkládající se po obou stranách moravsko-slezské zemské hranice)
- Frýdek-Místek (město rozkládající se po obou stranách moravsko-slezské zemské hranice)
[editovat] Dějiny Moravy
- Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Moravynaleznete v článcích [[{{{2}}}]] a [[{{{3}}}]]naleznete v článcích [[{{{4}}}]], [[{{{5}}}]] a [[{{{6}}}]]naleznete v článcích [[{{{7}}}]], [[{{{8}}}]], [[{{{9}}}]] a [[{{{10}}}]].
[editovat] Slovanské osídlení
Nejstarším historicky doloženým etnikem byly keltské kmeny Volků-Tektoságů, vystřídané na přelomu letopočtu germánskými Kvády (pravděpodobně sem zasahoval vliv Marobudovy říše). V 6. století osídlily Moravu slovanské kmeny: Holasicové na Opavsku (jejichž existence je ale značně problematická) a Moravané (odtud jméno – poprvé zmiňováni až roku 822, zřejmě se ale jednalo o souhrnný název pro všechny obyvatele jednoho kmene, který si v 8. či 9. století podmanil ostatní slovanské kmeny žijící v tomto regionu), žijící zejména kolem středního a dolního toku řeky Moravy, pravděpodobně až k soutoku s řekou Dunaj.
[editovat] Velkomoravská epocha
V 7. století tvořila Morava součást Sámovy říše. V roce 833 došlo ke sjednocení moravského knížectví (na území moravských kmenů) a nitranského knížectví (jihozápadní Slovensko), v letech 833–906 se tak Morava stává centrem prvního raně feudálního státu na území dnešní České republiky – Velkomoravské říše. Mezi královstvím Moravanů a východní Římskou říší (Byzancí) jako dvěma subjekty mezinárodního práva byla v roce 863 uzavřena dohoda. Císař Michael III. vyšel vstříc žádosti Moravanů a vyslal na Moravu zvláštní politicko-kulturní misi vedenou Konstantinem a Metodějem. Její zásluhou se Morava stala kolébkou slovanské knižní vzdělanosti a začala se tu šířit východní větev křesťanství. Druhý z nich se o něco později stává prvním velkomoravským arcibiskupem.
Velká Morava byla kromě svého kulturního významu jako kolébky staroslověnské vzdělanosti také politicky a vojensky nejsilnějším středoevropským státem s panovníkem, který jako první měl královský titul – král Moravský (prvním králem byl Svatopluk). Po zániku Velkomoravské říše se Morava v letech 906/907 dostala zhruba na 50 let pod vliv Uherska, přičemž zbytky původní světské a církevní správy byly patrně zachovány
[editovat] 10. století
Teprve až po několikanásobné porážce Uhrů v letech 955 a 965 si Moravu postupně pod své panství získal český kníže Boleslav I. Hranice Moravy byly v této době značně odlišné od jejich současného průběhu. Na jihu zasahovala přirozená hranice jižněji až do severní části dnešních Dolních Rakous, na východě vedla po západním úpatí Bílých Karpat. Severní hranice nebyla dlouho zřejmá, probíhala zhruba hlubokými hvozdy na dnešním jižním pomezí Opavska.
[editovat] 11. století
Roku 1003 se zmocnila Moravy polská vojska Boleslava Chrabrého. Polsko podrželo Moravu do roku 1025 (podle jiných údajů do roku 1019), ale k definitivnímu získání celé Moravy českým knížectvím došlo až v 20. letech 11. století (nejčastěji uváděné roky jsou 1019 a 1029), kdy byla Morava až po Bílé Karpaty opět ovládnuta Přemyslovcem Oldřichem a spravoval ji jeho syn Břetislav I. Nicméně ještě na přelomu 11. a 12. století patřila část Moravy v okolí Uherského Hradiště, Uherského Brodu a Strážnice k Uhrám.
V roce 1055 se Spytihněv II., kníže Čechů, rozhodl Moravu nově uspořádat. Sesadil knížata dosazená jeho otcem a odstranil okolo tří set představitelů vládnoucí moravské aristokracie, vyvlastnil jejich majetek a na jejich místa dosadil české velmože a úředníky. Morava se tak stala údělným přemyslovským knížectvím, přesto však byla stále považována za svébytný politický celek. Následně docházelo k potlačování domácích vyšších a vládnoucích vrstev, k jejich podmaňování, odstraňování a k dosazování českých družiníků a velmožů i k potlačování domácích moravských politicko-kulturních tradic, které byly nové vládní moci na překážku.
Zvláštní postavení mělo v rámci Moravy olomoucké biskupství (založené již roku 1063), a zejména Opavské vévodství vytvořené Přemyslem Otakarem II. pro jeho nemanželského syna, vévodu Mikuláše.
Nejprve zde získali své úděly tři ze synů Břetislava I., poté byla za knížete a krále Vratislava II. rozdělena na úděly olomoucký a brněnský. Konrád I. Brněnský (1061–1092) však svůj úděl rozdělil na brněnský a znojemský díl (oba úděly byly občas spojovány).
[editovat] 12. století
Císař Svaté říše Římské, Fridrich I. Barbarossa, v roce 1182 rozhodl o zamezení snah českých knížat vládnout na Moravě. Povýšil proto Moravu na samostatné markrabství a stejně jako Čechy mělo být nadále udělováno už pouze jen jako léno impéria. Prvním markrabětem se stal původně údělný znojemský kníže Konrád II. Ota (ovládnutím všech moravských přemyslovských údělů fakticky spojil pod svou vládou celou Moravu). Díky jeho tzv. knínské dohodě s Přemyslem I. Otakarem po krvavé bitvě u Loděnice (1185), kterou uzavřeli následujícího roku, byla však Morava i nadále podřízena českému knížeti. Tento stav jen upevnil nástup Konráda II. Oty na český trůn (1189), resp. dohoda Přemysla I. Otakara a jeho bratra Vladislava Jindřicha (1198) o rozdělení vlády.
[editovat] 13. století
Moravské markrabství koncem 13. století mělo své zemské úředníky, v jejichž čele stál zemský hejtman (poprvé se uvádí v roce 1298) své zemské sněmy a soudy.
[editovat] 14. století
Jan Lucemburský, král Čech a markrabí Moravy, potvrdil Moravskému markrabství v roce 1311 všechny jeho svobody a práva, které mu zabezpečovaly jeho rovnoprávné postavení s Čechami v rámci lucemburského dynastického soustátí – nejprve je vydána Velká charta svobod a práv, v roce 1348 je zreformováno moravské soudnictví a do Brna a Olomouce jsou zavedeny zemské desky (střídavé zasedání v obou městech). Díky jisté vzdálenosti od Čech Moravu příliš významně nezasáhl dopad husitských válek. Všechny zemské úřady samosprávy měly být na Moravě nadále obsazovány jen rodilými Moravany. S Čechami spojovala Moravu osoba společného panovníka (personální unie) a povinnost společné obrany. Společný panovník však nebyl na překážku mezinárodněprávní subjektivitě země, jak to dokládá udělování léna Markrabství Svatou říší Římskou. V roce 1323 se Jan Lucemburský zavázal, že daně z Moravy bude požadovat jen výjimečně a že nebude cizincům pronajímat nebo odstupovat žádný hrad.
[editovat] 15. století
V roce 1462 císař Fridrich III. na žádost Jindřicha z Lipé, nejvyššího zemského hejtmana Moravského markrabství a maršálka Království českého, jakož i na žádost stavů Markrabství, změnil v erbu Moravy šachování orlice ze stříbrně (bíle) červeného na zlato (žlutě) červené.
Za vlády Jiřího z Poděbrad, krále Čech a markrabího Moravy, v roce 1464 ztratilo markrabství svou funkci vladařství (léno králů a Koruny království Čech) a bylo ztotožněno s celou Moravskou zemí v čele s její samosprávnou stavovskou korporací vedenou moravským zemským hejtmanem. V průběhu 15. století je také Morava po dobu 21 let pod vládou uherského krále Matyáše Korvína
[editovat] 16. století
V roce 1535 bylo vydáno Zřízení zemské markrabství moravského a vznikly tak kraje novojičínský, olomoucký, brněnský a hradišťský.
V 16. století představoval nejvyšší zemský orgán moravský zemský sněm, který měl právo povolovat berně, měl samostatnou moc pokud šlo o zemská práva a zemské zákonodárství a střežil moravské svobody. V čele země stál královský zemský hejtman s dalšími úředníky. V zahraničí byla Morava chápána téměř jako samostatná stavovská republika.
[editovat] 17. století
Počátkem 17. století z iniciativy Karla St. ze Žerotína se Moravané poprvé a naposledy odtrhli a dočasně se odklonili nikoliv od Koruny, ale od krále – markrabího Rudolfa II. a vznikla konfederace Moravy Uher a Rakous, v jejímž čele stál uherský král Matyáš II. přijatý v roce 1608 za moravského markrabího. Matyáš tehdy přiznal moravským stavům právo zákonodárné a to i bez souhlasu panovníka-markrabího, dále právo zemského sněmu vypovídat válku a uzavírat mír a bránit zemské zřízení i zbraní, kdyby je panovník porušoval. Tato iniciativa byla výsledkem rozhořčení nad postupem českých stavů a jejich postojem v minulosti k Moravě. Morava vedená Karlem Starším ze Žerotína a Františkem z Ditrichštejna se nejprve odmítla připojit k českému stavovskému povstání. Spojila se s ním až v roce 1619, kdy v zemi proběhl s pomocí českého stavovského vojska převrat.
Bitvy na Bílé hoře se v roce 1620 zúčastnilo na čtyři tisíce mužů moravského vojska (přesněji řečeno, šlo o žoldnéře z německých zemí najaté za peníze moravských stavů) a vedl je Jindřich z Thurnu mladší a Jindřich Šlik. Šlo o jednu z mála jednotek, která z bitvy neprchla a bojovala až do konce, faktem ovšem je, že její pozice jakýkoliv útěk v podstatě vylučovala.
V době pobělohorské bylo v roce 1628 vydáno Obnovené zřízení zemské pro Moravu, roku 1641 je z Olomouce do Brna přesídlen královský tribunál. Toto potvrdil i římský císař Ferdinand II., král Uher a Čech, markrabí Moravy a dalších zemí, spolu s novou ústavou Moravského markrabství.
[editovat] 18. století
Ústava zabezpečovala rodu Habsburků dědičné právo na Moravské markrabství. Územně správní reforma z roku 1714 ustanovila kraje Brněnský, Jihlavský, Znojemský, Olomoucký, Přerovský a Hradišťský. V roce 1749 pozbývá moravské markrabství v souvislosti s centralizací moci faktického významu.
Roku 1758, za Sedmileté války, Fridrich II. znovu vpadl na Moravu, ovšem kvůli potížím se zásobováním, úspěšné obraně Olomouce a prohrané bitvě u Domašova byl nucen se bez úspěchu stáhnout.
V roce 1763 bylo zřízeno Moravské zemské gubernium v čele s královským zemským hejtmanem Moravského markrabství, který se stal zároveň předsedou zemských sněmů a zemského výboru. Moravskému zemskému guberniu byla svěřena samospráva v záležitostech politických, daňových a finančních, vojenských, obchodních mincovních, zdravotnických, hornictví a veřejné bezpečnosti
Roku 1777 je olomoucké biskupství povýšeno na arcibiskupství, na místě proponovaného biskupství v Opavě pak byl zřízen generální vikariát. V roce 1782 je sloučena Morava s Rakouským Slezskem, vzniká země Moravskoslezská se sídlem v Brně a je rozčleněná na osm krajů – Brněnský, Olomoucký, Znojemský, Jihlavský, Hradišťský, Přerovský, Opavský a Těšínský.
Římský císař Leopold II., král Uher a Čech, markrabí Moravy, a dalších zemí císařským reskriptem v roce 1790 svolal a obnovil zemský sněm Moravského markrabství. Sněmu předsedal sněmovní direktor a moravskoslezský gubernátor. Moravskému zemskému sněmu byla navrácena moc zákonodárná a vládní, zatímco výkonnou si podržely zeměpanské úřady panovníka.
[editovat] 19. století
K 1. lednu 1850 bylo zrušeno moravskoslezské gubernium a Morava se Slezskem byly opět plně samostatnými korunními zeměmi. Zároveň došlo ke vzniku dvou zemských místodržitelství: moravského a slezského. V rámci centralizace se Moravské markrabství podobně jako jiné země mocnářství stalo korunní zemí mocnáře a provincií monarchie. V rámci správní reformy vznikly na Moravě dva kraje (Brněnský s dvanácti okresy a statutárním městem Brnem a Olomoucký s třinácti okresy a statutárním městem Olomoucí).
V rozsáhlých okresech existovaly expozitury okresních hejtmanství (Břeclav – expozitura okresního hejtmanství v Hustopeči; Moravské Budějovice – expozitura okresního hejtmanství ve Znojmě; Staré Město pod Sněžníkem – expozitura okresního hejtmanství v Šumperku; Moravská Ostrava – expozitura okresního hejtmanství v Místku; Strážnice – expozitura okresního hejtmanství v Uherském Hradišti).
V únoru 1861 byly přijata Ústava Rakouské monarchie, která podávala soubor zemských zřízení. Působnost nového zemského sněmu Moravského markrabství a moravského zemského výboru byla taxativně vymezena v oblasti zákonodárné a správní. V čele zemského výboru stál opět moravský zemský hejtman. Výbor měl výkonnou a samosprávnou funkci. Zemský místodržitel nebyl však odpovědný zemskému sněmu. V této době jsou kraje zrušeny a nahrazuje je 76 „smíšených“ okresů a 2 statutární města (Brno a Olomouc).
V roce 1865 v rámci programu federalizace Rakouské monarchie byla zrušena únorová ústava a Vídeň zahájila přímé jednání se zemskými sněmy včetně sněmu Moravského markrabství. Dva roky poté byla přijata nová prosincová ústava liberálního ducha, ale centralisticky pojatá. O další tři roky později dochází opět k reformě okresů; jejich počet se snižuje na třicet a doplňuje je 6 statutárních měst (Brno, Olomouc, Jihlava, Znojmo, Uherské Hradiště a Kroměříž). Toto uspořádání s malými změnami funguje až do roku 1928.
Území okresů se dále členilo na soudní okresy, což byly územní jednotky, podle kterých bylo organizováno soudnictví. Později se například stávalo, že jeden soudní okres byl rozdělen mezi 2 nebo více politických okresů. Správu smíšených a později politických okresů řídilo okresní hejtmanství včele s hejtmanem.
[editovat] 20. století
V roce 1908 bylo Moravské markrabství správně členěno na města s vlastním statutem (Brno, Olomouc, Znojmo, Jihlava, Kroměříž, Uherské Hradiště) a na 34 politické okresy. Zemský sněm Moravského markrabství v čele se zemským hejtmanem měl 151 poslanců. Moravský zemský výbor, jemuž předsedal rovněž zemský hejtman, se ve svých referátech staral o zemskou správu, zemský majetek a podniky, zemědělství živnosti a průmysl, zdravotnictví, bezpečnost, vojenské záležitosti v zemi, vzdělání, vědu, literaturu a umění, veřejné stavby a dopravu a zemské daně.
Roku 1918 se Morava stává součástí Československa, přičemž je zemský sněm zrušen a samospráva Moravy silně omezena – jak odpovídalo centralistické politice zakladatelů ČSR. Ústava Československé republiky zrušila téměř všechny znaky autonomie jednotlivých českých zemí, jako byly zemské symboly nebo zemský sněm. Tatáž ústava také navrhla rozdělení státu na župy, které zcela nekorespondovaly s hranicemi zemí. Nově zřízené ministerstvo vnitra Československé republiky od samého začátku mělo snahu zemské zřízení nahradit krajským. Na Moravě odmítaly snahy nahradit zemské zřízení svorně takřka všechny politické strany a veškerý denní tisk s odůvodnění, že by Morava jako samostatný historický útvar s tisíciletou tradicí zanikla.
Definitivní ústava přijatá v únoru 1920 rozhodla proti zemskému zřízení. Zákonodárnou moc svěřila dvoukomorovému Národnímu shromáždění Republiky Československé, složené z poslanecké sněmovny a senátu a potvrdila neexistenci zemských sněmů.
31. července 1920 byla k Moravě připojena malá část Dolních Rakous (Valticko a území jižně od Lanžhotu – tzv. Dyjský trojúhelník). Dále za první republiky byla roku 1927, po vlně protestů a petičních akcí, opuštěna myšlenka nahradit historické země župami. Zákonem č. 125/1927 Sb. „o organisaci politické správy“ ze dne 14. července 1927, se pak 1. prosince 1928 stává Morava částí nově zřízené Země Moravskoslezské, která byla jednou ze čtyř samosprávných zemí, na které se území Československa dělilo. V Brně byl zřízen Zemský úřad pro Zemi Moravskoslezskou, která vznikla spojením Moravy a Slezska. V Zemi moravskoslezské existovalo čtyřicet pět okresních úřadů. Nejvyšším článkem územní samosprávy pak byla zemská samospráva. Nejvyšším orgánem zemské samosprávy v Zemi moravskoslezské bylo šedesátičlenné Zemské zastupitelstvo. Funkční období členů zastupitelstva bylo šestileté, jeho předsedou se stal z titulu svého úřadu zemský prezident. Zemské zastupitelstvo volilo ze svých řad Zemský výbor, jenž měl dvanáct členů. Také jemu předsedal zemský prezident. Ten také zastupoval Moravskoslezskou zemi navenek jako právnickou osobu a podepisoval písemnosti, vydané jejím jménem. Působnost Zemského zastupitelstva se dělila na činnost hospodářskou a správní, normotvornou, na působnost ve správním soudnictví a na působnost poradní a iniciativní.
Důvodem pro vznik země Moravskoslezské byla nejen relativně malá rozloha Českého Slezska, ale také snaha omezit politický vliv zdejších sudetských Němců. V roce 1935 vzniká nový politický okres Zlín.
Mnichovskou dohodou z roku 1938 byly pak z této země vytrženy rozsáhlé převážně německojazyčné oblasti na severu (většina území začleněna do nacistické župy Sudetenland, menší část – Hlučínsko se stala součástí Pruské provincie Slezsko; část území na Těšínsku připojilo Polsko, po jehož obsazení bylo území rovněž připojeno k Pruské provincii Slezsko), a jihu (tato oblast byla začleněna do Dolních Rakous a od 15. října 1938 k nacisty zřízené župy Niederdonau), které po staletí tvořily součást Moravy a Českého Slezska.
Dne 15. března 1939 jsou pak Morava a Čechy obsazeny nacistickým Německem a 16. března začleněny do Protektorátu Čechy a Morava, jehož součástí jsou až do osvobození. Během okupace nacisté k 1. lednu 1940 k Moravě administrativně připojili některé okrajové oblasti východních Čech v oblasti Českomoravské vrchoviny. Jednalo se o soudní okresy Polná, Štoky (k němuž byla připojena východní část soudního okresu Německý Brod), které byly začleněny do politického okresu Jihlava; soudní okres Přibyslav (k němuž byla připojena i severovýchodní část soudního okresu Německý Brod), který byl začleněn do politického okresu Nové Město na Moravě; protektorátní část politického okresu Jindřichův Hradec, který byl začleněn k nově zřízenému politickému okresu Telč (okresní úřad sem byl přeložen z Dačic, které sice ještě náležely k protektorátu, ale byly těsně za jeho hranicí); a jihovýchodní část politického okresu Polička, která byla v rámci Moravy začleněna do soudního okresu Kunštát v politickém okrese Boskovice.
Po osvobození dochází k obnovení Země Moravskoslezské v původním rozsahu a obnově původního členění na politické okresy ke stavu ze září 1938. Odchylkou od původního stavu bylo nové statutární město Moravská Ostrava (od roku 1946 Ostrava) vzniklé jako městský okres roku 1941, dále začlenění téměř celého soudního okresu Frýdku a nepatrné části soudního okresu Moravská Ostrava do politického okresu Místek, uznání nacisty provedené připojení několika obcí k Opavě, a obce Líšně ke statutárnímu městu Brnu. V reakci na požadavek obnovení Slezské samosprávy dochází ke vzniku Slezské expozitury země Moravskoslezské se sídlem v Ostravě, do níž byly vedle území původního Českého Slezska začleněny také původně moravské politické okresy Nový Jičín, Moravská Ostrava a Místek.
Po parlamentních volbách, které proběhly 26. května 1946 získali komunisté vliv také na Moravě. Výsledky voleb se promítly i do vedení a činnosti národních výborů, včetně Zemského národního výboru pro Zemi moravskoslezskou, jehož novým předsedou se stal 31. července 1946 člen KSČ a šéfredaktor jejího moravského deníku Rovnost František Píšek. Zemský národní výbor pro Zemi moravskoslezskou se tak změnil z obránce zájmů země a jejích obyvatel v poslušný nástroj pražské vlády, vedené předsedou KSČ Klementem Gottwaldem.
Po únoru 1948 pak nový komunistický režim začal pracovat na správní reorganizaci Československa. Výsledkem komunistických představ o centralizaci moci bylo kromě jiného zrušení zemského zřízení a zavedení členění republiky na kraje. Definitivní podobu krajského zřízení schválila vláda Československé republiky na svém zasedání 30. listopadu 1948. Rozhodla o zřízení 13 krajů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, a šesti krajů na Slovensku. Národní shromáždění Československé republiky podle rozhodnutí Komunistické strany Československa odsouhlasilo zrušení členění na země a úplnou centralizaci správního aparátu.
1. ledna 1949 území Československa rozděleno mezi nově vzniklé kraje, které, s výjimkou slovenské hranice, nerespektovaly (zjevně podle zásady „rozděl a panuj“) dřívější historické hranice zemí. Čechy, Morava a Slezsko současně zmizely z mapy Československa jako správní celky. Země moravskoslezská byla rozdělena na kraj Brněnský, Gottwaldovský, Jihlavský, Olomoucký a Ostravský; několik obcí se stalo součástí kraje Českobudějovického a Pardubického, přičemž hranice krajů vůbec nerespektovaly bývalé hranice zemské. Nejvíce zemské hranice nerespektoval kraj Jihlavský, zasahující hluboko do Čech.
9. dubna 1960 pak Národní shromáždění schválilo zákon o reorganizaci územní správy, jímž se rušilo členění platné od roku 1949. Vstoupil v platnost 1. července 1960 a výrazně se jím snižoval počet krajů. Při jejich projektování nebyla respektována historická hranice. Na základě této reformy byla převážná část území někdejší země Moravskoslezské přerozdělena mezi kraje Jihomoravský (jehož součástí se však stala i osada Jobova Lhota, patřící k Čechám) a Severomoravský, zatímco území na severozápadě Moravy (katastrální území Velká Morava, Červená Voda, Šanov u Červené Vody, Moravský Karlov, Bílá Voda, Mlýnice u Červené Vody, Mlýnický Dvůr, Cotkytle, Strážná, Tatenice, Krasíkov, Lubník) a okolí Svitav a Moravské Třebové (katastrální území Koruna, Třebařov, Rychnov na Moravě, Petrušov, Staré Město u Moravské Třebové, Prklišov, Dětřichov u Moravské Třebové, Radišov, Kunčina, Moravská Třebová, Linhartice, Gruna, Borušov, Karlín, Svojanov u Borušova, Boršov u Moravské Třebové, Mladějov na Moravě, Nová Ves u Moravské Třebové, Bohdalov u Městečka Trnávky, Pečíkov, Vranová, Vranová Lhota, Stará Roveň, Hartinkov, Vražné, Radkov u Moravské Třebové, Petrůvka u Městečka Trnávky, Unerázka, Bezděčí u Trnávky, Chornice, Zadní Arnoštov, Přední Arnoštov, Lázy, Pacov u Moravské Třebové, Stará Trnávka, Malíkov, Útěchov u Moravské Třebové, Rozstání u Moravské Třebové, Dlouhá Loučka, Křenov, Šnekov, Dolní Rudná, Horní Rudná, Janůvky, Moravská Dlouhá, Horní Hynčina, Pohledy, Sklené u Svitav, Moravská Kamenná Horka, Moravský Lačnov, Javorník u Svitav, Svitavy Město, Svitavy Předměstí, Ostrý Kámen, Vendolí, Čtyřicet Lánů, Moravská Radiměř, Hradec nad Svitavou, Muzlov, Březová nad Svitavou, Moravská Chrastová, Chrastová Lhota, Rozhraní, Bradlné, Horákova Lhota, Želívsko, Březinka, Slatina u Jevíčka, Březina u Moravské Třebové, Malonín, Smolná u Jevíčka, Študlov, Vilémov u Rozhraní, Bělá u Jevíčka, Jevíčko-Město, Jevíčko-Předměstí, Víska u Jevíčka, Jaroměřice, Biskupice u Jevíčka, Zálesí u Jevíčka, Březinky, Vysoká u Jevíčka, Bohuňov) začleněno do kraje Východočeského (od roku 2000 součást kraje Pardubického), a území na jihozápadě Moravy (Dačicko – katastrální území Rancířov, Hluboká u Dačic, Dančovice, Dešná u Dačic, Plačovice, Bělčovice, Chvalkovice u Dešné, Županovice u Dešné, Písečné u Slavonic, Nové Sady u Písečného, Marketa, Modletice, Staré Hobzí, Nové Hobzí, Báňovice, Václavov u Chvaletína, Slavětín, Chvaletín, Mutná, Ostojkovice, Třebětice, Manešovice, Budíškovice, Vesce u Dačic, Budeč, Horní Slatina, Jersice, Červený Hrádek u Dačic, Prostřední Vydří, Řečice, Volfířov, Malý Pěšín, Hříšice, Kostelní Vydří, Dolní Němčice, Hostkovice u Dolních Němčic, Peč, Hradišťko u Dačic, Urbaneč, Chlumec u Dačic, Nové Dvory, Vnorovice, Holešice u Cizkrajova, Cizkrajov, Slavonice, Maříž, Leštnice, Kadolec u Slavonic, Mutišov, Stálkov, Vlastkovec, Dolní Bolíkov, Dolní Bolíkov-Rubašov, Dolní Bolíkov-Nová Ves, Matějovec, Stoječín, Český Rudolec, Dolní Radíkov, Horní Radíkov, Valtínov, Markvarec, Lipolec, Lipnice u Markvarce, Radlice u Volfířova, Heřmaneč, Velká Lhota u Dačic, Brandlín, Maršov u Heřmanic, Olšany u Dačic, Malý Jeníkov, Velký Jeníkov, Horní Mezeříčko, Horní Němčice, Skrýchov, Sumrakov, Horní Bolíkov, Studená, Jilem, Palupín, Horní Dvorce, Světlá pod Javořicí, Horní Pole, Domašín u Studené, Horní Olešná, Prostý, Horní Vílimeč, Vesce u Počátek, Popelín, Česká Olešná) ke kraji Jihočeskému, jehož součástí jsou (s výjimkou katastrálních území Vesce u Počátek, Prostý a Horní Vilímeč, která v současné době náležejí k českému městu Počátky v kraji Vysočina) dodnes.
Za pražského jara v roce 1968 byl z iniciativy poslanců Jihomoravského kraje a nově založené „Společnosti pro Moravu a Slezsko“ podán „Návrh na státoprávní a územní uspořádání Československé republiky,“ která se měla stát trojdílnou federací tří státoprávních a rovnoprávných subjektů Čech, Moravy se Slezskem a Slovenska. Morava se Slezskem však vyděleny nebyly a stát byl uspořádán na národnostním principu dvou hlavních národů Čechů a Slováků. Parlamentem České socialistické republiky se stala Česká národní rada, podle jednostranných představ nástupkyně Českého zemského sněmu před rokem 1918, ve skutečnosti však také i bývalého Moravského zemského sněmu a Slezského zemského sněmu. Tvořili ji nejen poslanci z Čech, kteří měli většinu, ale též poslanci zvolení na Moravě a ve Slezsku.
Ve volbách v roce 1990 někteří poslanci moravských politických stran předložili návrh na obnovení zemského zřízení. Předsednictvo ČNR, kde mělo převahu OF, jej ve výborech zamítlo. V září 1990 byly předsedkyni ČNR Dagmar Burešové předloženy petice občanů požadující rehabilitaci Země moravskoslezské, ty však svůj účel nesplnily. V 90. letech existovaly ještě další snahy o obnovu Moravy jako samostatné historické země, ty však vyšly naprázdno.
Dne 1. ledna 2000 vstoupil v platnost zákon, který rozdělil území České republiky na 14 krajů. Ty opět nerespektují historické hranice Moravy a do určité míry se dokonce kryjí s komunistickými kraji z let 1949–1960.
[editovat] Podívejte se také na
- Čechy
- České Slezsko
- Československo
- Dolní Rakousy
- Dějiny Česka
- Dějiny Československa
- Dějiny Evropy
- Jihomoravský kraj
- Moravané
- Moravské hnutí
- Moravsko-slezská hranice
- Moravština
- Protektorát Čechy a Morava
- Severomoravský kraj
- Slezská expozitura země Moravskoslezské
- Slezsko
- Velkomoravská říše
- Země Moravskoslezská
[editovat] Externí odkazy
- Mapa Moravy a Českého Slezska ze druhého vojenského mapování
- Detailní přehled průběhu moravsko-české hranice v roce 1948 na současných topografických mapách měřítka 1:50 000
|
 |
|||||||||||||||||
|
||||||||||||||||||
 |
|
|
|---|---|---|
| Samosprávné kraje (sídlo) | ||
| hlavní město Praha | Středočeský kraj (Praha) | Jihočeský kraj (České Budějovice) | Plzeňský kraj (Plzeň) | Karlovarský kraj (Karlovy Vary) | Ústecký kraj (Ústí nad Labem) | Liberecký kraj (Liberec) | Královéhradecký kraj (Hradec Králové) | Pardubický kraj (Pardubice) | kraj Vysočina (Jihlava) | Jihomoravský kraj (Brno) | Olomoucký kraj (Olomouc) | Moravskoslezský kraj (Ostrava) | Zlínský kraj (Zlín) | ||
| Územní kraje (sídlo) | ||
| Středočeský kraj (Praha) | Jihočeský kraj (České Budějovice) | Západočeský kraj (Plzeň) | Severočeský kraj (Ústí nad Labem) | Východočeský kraj (Hradec Králové) | Jihomoravský kraj (Brno) | Severomoravský kraj (Ostrava) | samostatná územní jednotka: hlavní město Praha | ||
ZEMĚ: Čechy  | Morava  | Slezsko  |
||
| Československo – administrativní dělení (1918–1992) | |
||||||||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
|
|||||||||||||
