Jan Volek
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jan VII. Volek († 27. září 1351) byl nemanželským synem českého krále Václava II. a jinak neznámé Anežky. Od roku 1334 až do své smrti byl biskupem olomouckým.
Po zavraždění svého bratra Václava III. se sblížil se šlechtou. Toto spojenectví mu napomohlo v r. 1318 k úřadu probošta vyšehradského a s ním spojenému postavení kancléře českého království. Dříve zastával i další církevní úřady, ale jen nižší. V letech 1322–1323 musel pobývat v exilu, protože ho král Jan Lucemburský podezíral ze zrady a spiknutí s Eliškou Přemyslovnou proti němu. Ale po roce se s ním usmířil a vrátil do úřadu. Díky funkci kancléře byl spíše diplomatem a politikem, než duchovním.Kancléřem zůstal do r.1334 , kdy musel rezignovat kvůli biskupské funkci. Ale fakticky ji vykonával až do r. 1335 a měl podíl na vypracování Visegrádské smlouvy v r. 1335.
V r. 1333 byl ve skupině české šlechty, která přivedla z Itálie mladého kralevice Karla. Ten si se svým strýcem rozuměl a r. 1334 jej dosadil do funkce biskupa olomouckého. S Karlem IV. spolupracoval i po jeho nástupu na trůn, a byl několikrát pověřen správou Moravy za Karlovy nepřítomnosti. Například byl jím pověřen, aby dopravil do Čech říšské korunovační klenoty .
Jan Volek byl zakladatelem kláštera v Pustiměři.
| Předchůdce: | 1334–1351 | Nástupce: |
| Jindřich Berka z Dubé | Jan Volek | Jan Očko z Vlašimi (Jan VIII.) |
