Kult

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Kult je označení pro určité pojetí vztahu člověka s bohem, které vede k velebení či uctívání něčeho co boha symbolizuje. Nejpřesněji lze říci, že se jedná o službu, kterou člověk dluží bohu, místu, svatyni, atp.

Slovo kult vzniklo z latinského slova cultus což znamená uctívání, péče či kultivace, někteří odborníci se domnívají, že vznik tohoto slova je odvozen od colere což v latině znamená pěstovat.

V tradičním pojetí tohoto slova stojí kult zcela mimo náboženství, jeho mýty, teologii, nebo i osobní víru. Jedná se o pojem, který vyjadřuje určitou náboženskou praxi jako celek. Zachování této praxe vůbec nic neznamená, je považováno ze standard, ale z jejího nezachování plyne stav, který z hlediska dané víry vede k bezbožnosti.

[editovat] Vznik a vývoj kultu

U některých náboženství či sekt lze doložit, že podnětem k jejich vzniku byl nějaký kult, u některé kulty vznikly z náboženství. Neexistuje nějaká obecná rovnice na chování kultu, přesto lze tvrdit, že při delším zachování kultu vznikají rituály a ceremonie. Ty pak sehrají důležitou roli při vzniku či udržování náboženství. Typickým příkladem takového chování jsou modlitby (nikoli však akt modlení se), často oběť, nebo její náhražka. Dalším projevem kultu jsou umělecká díla (obrazy, sochy atp.), ikony na počest daného božstva.

[editovat] Náplň kultu

Kult se zpravidla vztahuje k nějakému zvířeti (kult hadů), místu, rostlině, atp. Dále existuje celá řada kultů vztahující se k nějakým mýtickým osobám, mezi takové kulty lze zařadit řecké hrdinské kulty či např. kult svatých. Na těchto kultech je zajímavé, že vlastně svoji existencí vytvářejí kult v rámci náboženství. Tím do náboženství vstupuje prvek, který žije vlastním životem, má s ním shodný základ, ale další vývoj může vést až k rozštěpení náboženství. Kult jako takový je nepřizpůsobivý a velmi stálý, proto je dané náboženství na takové situace nuceno reagovat na takovéto podněty. Někdy je oficiální část náboženství nucena riskovat střet s kultem. Jelikož kult nemá žádné zástupce, pouze vyznavače je tento střet z pohledu náboženství velmi komplikovaný a riskantní.

U méně kompaktních náboženství (zpravidla s náboženství s velkým počtem bohů) vznikají kulty jednotlivých bohů (např. slunečních), které pak při určitém množství vyznavačů destabilizují církev a vytváří vlastní náboženství, které se prolíná s náboženstvím původním. Na takovém principu bylo založeno např. egyptské náboženství, kde díky těmto jevům došlo ke značné rozporuplnosti jednotlivých center, centra se pak věnují obhajobě své teze proti tezím ostatním, což vede k obrovské složitosti daného náboženství.

Poměrně specifickým kultem je kult mrtvých, který se vyskytuje prakticky napříč kulturami, kdy u vyspělejších náboženství je tento kult více potlačen a stává se obsahem a součástí náboženství.

[editovat] Posun ve významu slova

Ve 20. století se vznikl i obrat kult osobnosti, který nevzniká na základě náboženství, ale na politických principech, kdy si politik, zpravidla diktátor, vynucuje jakési „zbožštění“ své osobnosti. Stává se pak centrem všeho dění a je oslavován jako ideál dobra. Poprvé tohoto výrazu použil pravděpodobně Nikita Sergejevič Chruščov ve své tajné řeči, kdy takto označil období vlády Stalina. Se J. V. Stalinem bývá toto označení spojováno nejčastěji.

Dále se tohoto slova začalo využívat pro zlomové knihy, filmy, atp., které významným způsobem ovlivnily nějakou část populace či umění. Taková díla pak nazýváme kultovní.