Modlitba
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Modlitba (z praslovanského *mold- snažně prosit, vzývat boha) je úkon, který má ústřední úlohu v mnoha náboženstvích. V modlitbě se člověk obrací k božstvu.
V teistických náboženstvích se rozlišuje modlitba, vyznačující se osobními a komunikačními prvky, a jiné náboženské úkony, např. rozjímání, zaklínání nebo magie. V buddhismu a hinduismu odpovídá modlitbě meditace. V konfucianismu a taoismu hrají modlitby vedlejší úlohu, v mnoha přírodních náboženstvích není dosud modlitební praxe prozkoumána.
Mnoho náboženských myslitelů a teologů se snažilo vyřešit paradox, jak je možné prostřednictvím modlitby člověka změnit neměnnou vůli boha. Shodují se však na to, že boží vůli, která se snaží o dobro, není možné změnit, avšak smyslem modlitby je posílit lidskou vůli, povzbudit duši a tak se přizpůsobit této boží vůli ve změně k lepšímu. Modlitba může takto člověku podle některých otevřít nové zdroje poznání a pomoci mu, aby se zasadil o naplněních svých přání a představ.
Modlit se může člověk při bohoslužbě, společně s druhými, nebo sám. Bohoslužba sama může být modlitbou, jak je tomu v židovské šabatové bohoslužbě v synagoze, křesťanském slavení eucharistie či liturgii hodin či muslimské páteční modlitbě. Mnoho náboženství má pro modlitbu vyhrazenu pevnou dobu.
Modlitbu je možné zpívat, říkat nahlas anebo formulovat vduchu. V různých náboženstvích je modlitba doprovázena rozličnými gesty a držením těla, lze při ní stát, klečet, padat na zem, sklánět či pozvedat hlavu, spínat či rozpínat ruce. Tento postoj si většinou věřící volí sám a svobodně. K modlitbě se užívá i symbolů či dalších předmětů.
Existují liturgické modlitby s pevně stanoveným pořádkem, modlitby v dialogické podobě (např. litanie), modlitby předem formulované či spontánně formulované.
Obsah |
[editovat] Historická polyteistická náboženství
V řeckém a římském náboženství byla obřadná modlitba velmi formalistická a ritualizovaná. V případě, že se kněz při modlitbě spletl, bylo nutné tuto modlitbu zopakovat. Tento formalismus pak vedl např. k tomu, že opisovač zcela nerozuměl textu v řeči, kterou již neznal. Etruské modlitby užívali Římané ještě dlouho poté, co se etruština stala mrtvým jazykem. Římské modlitby a oběti byly často koncipovány jako právní smlouvání mezi božstvem a tím, kdo jej uctíval. Typickou pro ní byla fráze do ut des, „dávám, abys mi dal“.
[editovat] Židovství
[editovat] Modlitby
Židovství je náboženstvím modlitby (hebrejsky תפלה, tefila). Ortodoxní Žid se modlí třikrát denně: ráno (šacharit), odpoledne (mincha) a večer (ma'ariv). Při modlitbě si zakrývají Židé hlavu kippou a při ranní modlitbě ve všední dny používají tefilin (modlitební proužky) a talit (modlitební šál; užívá se i o šabatu a svátcích).
Modlitby se modlí podle předlohy, která se mírně liší o všedních dnech a svátcích. Modlitební kniha se nazývá sidur. K modlitbám patří např. Tehilim (žalmy), Šema Jisra'el („Slyš, Izraeli“) či Amida (Osmáctero požehnání). Tyto modlitby se Žid modlí hebrejsky. O svátcích se modlí i další modlitby, např. na Jom kipur modlitba Kol nidre.
[editovat] Požehnání
Kromě modliteb provází všední život Židů požehnání (hebrejsky ברכות, berachot, která mají pevnou strukturu („Požehnaný jsi, Bože, králi náš, který …“) a která se obracejí k JHVH v každé situaci života (probuzení, jídlo, …)
K domácí slavnosti šabatu, znamení boží smlouvy s vyvoleným národem patří žehnání světla dvou svící, které pronáší matka, a kiduš nad vínem, pronášený otcem.
[editovat] Literatura
- DI SANTE, C. Židovská modlitba. Praha : OIKOYMENH, 1995. ISBN 80-86005-00-3.
- KUNETKA, F. Budeš se radovat před Hospodinem, svým Bohem. Židovský rok a jeho svátky. Olomouc : Univerzita Palackého, 1998. ISBN 80-7067-826-7.
- STERN, M. Svátky v životě Židů. Praha : Vyšehrad, 2002. ISBN 80-7021-551-8.
[editovat] Křesťanství
 |
Portál Křesťanství |
Modlitba patřila od počátku k nejdůležitějším výrazovým formám křesťanské víry. Již v Novém zákoně nalezneme různé podoby modlitby: žalmy, prosby, díky, přímluvy, vzývání. Nejužívanější křesťanské modlitby mají svůj původ ve spisech Nového zákona – např. modlitba Páně, Zdrávas Maria či Magnificat. Oslavné hymny obsahuje zvláště Zjevení Janovo. Modlitba má ve všech křesťanských vyznáních ústřední místo dodnes.
Všem křesťanským vyznáním je společná modlitba Páně, žalmy, modlitba formulovaná vlastními slovy a kostelní písně. Pravoslaví, katolická církev i anglikánská církev mají velmi bohatou tradici ustálených liturgických i osobních modliteb, aniž by rezignovaly na modlitbu vlastními slovy, která je charakteristická pro pietismus a letniční církve.
Křesťané se v modlitbě obracejí přímo k Bohu a mají za to, že Bůh jejich modlitby slyší. Modlitba přitom směřuje ke kterékoli z osob Nejsvětější Trojice – Otci, Synu či Duchu svatému. V katolické a pravoslavné církvi se může modlitba obracet i k Panně Marii a svatým, taková modlitba je pak ve skutečnosti prosbou o přímluvu tohoto svatého u Boha.
Křesťané zároveň věří, že Bůh může k věřícímu v modlitbě promlouvat prostřednictvím Ducha svatého. Může se jednat o proroctví, osvícení či osobní vnuknutí, oslovení určitým veršem Písma svatého, popud k jednání v určité všední situaci. Prakticky všechna vyznání, ač uznávají možnost vzájemné komunikace mezi Bohem a člověkem, disponují určitými pravidly pro posuzování takovýchto proroctví či zjevení.
[editovat] Druhy modlitby
Podob křesťanské modlitby je mnoho:
- V téměř každém vyznání existuje liturgická modlitba, kterou se církevní obec modlí při bohoslužbě. Jedná se jednak o formulované modlitby, např. modlitbu Páně, a dále o liturgické modlitby ustálené jednotlivými církevními tradicemi. Taková modlitba může nabírat podobu společné modlitby, modlitby dialogické, ale také spontánní.
- V některých vyznáních existují společné pobožnosti, např. růženec v katolické církvi či modlitby v rámci lednového aliančního týdne či týdne modliteb za jednotu křesťanů. V některých církvích se také křesťané scházejí ke společné modlitbě (např. charismatická obnova, letniční církve). K takovýmto pobožnostem patří i tichá společná modlitba uctívání, v katolické církvi zvaná též adorace.
- V některých rodinách se praktikuje společná modlitba, zvláště před jídlem, někdy též společná večerní modlitba spolu s dětmi.
- K modlitbě se často užívá Bible, např. ty její části, které jsou samy modlitbami, např. žalmy, starozákonní a novozákonní hymny apod.
- Od nejranějších dob patří mezi modlitby i modlitební písně či zhudebněné žalmy.
- Soukromá modlitba nabírá rozličných podob: od pevně formulovaných modliteb (modlitba Páně apod.), přes denní tichou chvíli a rozjímání až ke spontánnímu rozhovoru s Bohem. K soukromé modlitbě patří i tzv. kontemplace či vnitřní modlitba (neboli modlitba srdce).
Modlitbu lze dělit i podle jiných hledisek; může být díkůvzdáním, prosbou či přímluvou, uctíváním a chválou.
[editovat] Modlitební postoje a symboly
Obvyklý postoj při modlitbě je stání jako výraz úcty před Bohem a klečení coby výraz podřízení se Bohu. Při soukromé modlitbě neexistuje žádný předepsaný modlitební postoj. Pro křesťanskou modlitbu je typické držení rukou. Tato gesta pak vyjadřují buď soustředění na modlitbu nebo otevřenost vůči Bohu.
Katolíci a pravoslavní obvykle začínají modlitbu znamením kříže, protestanti se naopak obvykle nekřižují, protože podle jejich chápání nejsou vnější formy při modlitbě důležité, neboť důležitá část modlitby se děje v srdci člověka.
[editovat] Literatura
- AMBROS, P. O modlitbě. Velehrad : Refugium, 2000.
- GRÜN, A. Modlitba jako setkání. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2002.
- HAYDEN, C. Modlit se s Písmem. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2004.
- LEWIS, C. S. Průvodce modlitbou. Dopisy Malcolmovi. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 1997.
- SCHÖNBORN, C. Cesty modlitby. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2002.
- SUROŽSKIJ, A. Tváří v tvář. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2002.
- ŠPIDLÍK, T. Spiritualita křesťanského Východu II. Modlitba. Velehrad : Refugium, 1999.
[editovat] Islám
Základními modlitbami v islámu jsou pětkrát denně konané modlitby salát či salá, k nimž je povinován každý muslim. Pro sunnitské muslimy představuje salát jeden z pěti pilířů islámu, pro ší'itské muslimy jednu z deseti větví náboženství.
Islám zná též volné modlitby či prosby (du'á), které může muslim pronášet v různých dobách (např. po salá, před jídlem) a k různým příležitostem (např. za rodiče). Muslim se také může modlit du'á vlastními slovy za jakékoli potřeby.
[editovat] Hinduismus
V raném období hinduismu, v době Véd (1200 př. n. l.) se hymny obracejí k jednotlivým bohům, kteří jsou spojeni s jednotlivými oblastmi života. Recitace manter byla odpočátku důležitým prostředkem náboženského života. Mantry často slouží úctě božstva, většinou jsou zpívány.
V hinduismu má modlitba velmi blízko k meditaci a pohroužení se. Pro modlitbu neexistují žádné obecné předpisy, zde se Hindové řídí rozličnými zažitými rodinnými tradicemi.
[editovat] Buddhismus
Buddhisté většinou odmítají bohoslužbu a kladou důraz především na meditaci. Ačkoli Bůh či božstva mohou být uznávána, Gautama Buddha tvrdí, že lidstvo má schopnost osvobodit se a má tak učinit bez vnější pomoci. Modlitba proto nemá tak důležitou úlohu jako v ostatních náboženstvích.
