Nikita Sergejevič Chruščov

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Nikita Sergejevič Chruščov (azbukou Никита Сергеевич Хрущёв; 17. dubna 1894 Kalinovka, Kurská gubernie – 11. září 1971 Moskva) byl prvním tajemníkem ÚV KSSS v letech 1953–1964 a předsedou rady ministrů (premiérem) SSSR mezi lety 1958 a 1964.

Pocházel z rolnické rodiny a za ruské občanské války sloužil jako politický komisař v Rudé armádě. Poté, co získal jisté vzdělání v donbaské pobočce dělnické fakulty, stal se roku 1924 profesionálním sovětským aparátníkem. Od roku 1927 se zúčastnil všech sjezdů komunistické strany. Ve třicátých letech ho Lazar Kaganovič doporučil na místo obvodního stranického tajemníka v Moskvě, kde Chruščov provedl očistu aparátu od „pravicových úchylkářů“. Za odměnu ho roku 1934 zvolili do ústředního výboru.

Stalin, Vorošilov, Jakovlev, v pozadí uprostřed Chruščov, letiště Tušino, 1935

Na vrcholu stalinských represí byl čtyřiačtyřicetiletý Chruščov ustaven prvním tajemníkem Komunistické strany (bolševiků) Ukrajiny, kde se stranický aparát v důsledku zatýkání prakticky rozpadl. Roku 1939 následovalo i členství v politbyru, čímž Chruščov zaujal pevné místo mezi novou sovětskou byrokratickou elitou.

Po válce ho Stalin povolal nazpět do Moskvy, aby vyvážil rostoucí vliv Georgije Malenkova, a Chruščov zde vystoupil s ideou revoluční přeměny venkova – s myšlenkou výstavby „agrokomplexů“, tj. venkovských továrenských sídel. Spíše si tím ale vysloužil kritiku.

Když Stalin v březnu 1953 zemřel, zinscenoval Chruščov pád šéfa bezpečnosti Lavrentije Beriji a krátce nato se stal prvním tajemníkem strany. V této funkci pomalu posiloval svou moc na úkor předsedy rady ministrů Malenkova, až se mu ho roku 1955 podařilo odstavit a nahradit svým spojencem Nikolajem Bulganinem.

Spolu s dalšími začal opatrně uvolňovat tvrdý vojensko-policejní režim („tání“), což o něco později umožnilo obdobné uvolnění i v tehdejších sovětských satelitech. Neváhal však potlačit maďarské povstání z roku 1956, v němž viděl nebezpečný kontrarevoluční precedens. V roce 1957 odvrátil první pokus o puč proti své osobě, spiklence kolem Molotova, Malenkova a Kaganoviče však nenechal popravit.

Na XX. sjezdu strany v roce 1956 přednesl Chruščov (tajný) projev O kultu osobnosti a jeho důsledcích, v němž kritizoval Stalinovy zločiny. Dal také propustit miliony vězňů z gulagu, sovětské soustavy koncentračních táborů. V zahraniční politice prosazoval politiku „koexistence“ kapitalismu a komunismu a dostal se tak do konfliktu s maoistickou Čínou. Přes nesporné zásluhy o zmírnění totalitního režimu v Sovětském svazu zůstal po celý život poplatný schématům marxisticko-leninské ideologie. Pevně věřil v konečné vítězství komunismu a v „socialistické vymoženosti“, což ho dovádělo k výrokům typu „My vás (Západ) pohřbíme“ a podpoře levicových povstalců po celém světě. Proslul bušením botou do stolu v OSN při své návštěvě USA v říjnu 1960. Za jeho éry nastala tzv. karibská krize a byla zbudována berlínská zeď. Pokus o zvýšení zemědělské produkce (rozorání celin) skončil neúspěšně.

V říjnu 1964 Chruščova zbavili moci přední zástupci sovětské nomenklatury, kteří se cítili ohroženi neustálými administrativními reformami a personálními přesuny za jeho vlády (touha po „stabilitě kádrů“). Po svém pádu byl Chruščov obviněn z „voluntarismu“, „subjektivismu“ a „ukvapených řešení“. Za nového prvního tajemníka Leonida Brežněva veškeré pokusy o reformy ustrnuly až do poloviny osmdesátých let.

[editovat] Podívejte se také na

Projekt Wikicitáty obsahuje sbírku citátů v angličtině k tématu

Nikita Sergejevič Chruščov

Berlínská zeď, Karibská krize
Nina Chruščovová, Sergej Chruščov

[editovat] Reference

William Taubman: Khruschev: the man and his era - Londýn, Free Press, 2004
Khruschev remembers - edice Strobe Talbott, 1970
Vzpomínky Nikity Sergejeviče Chruščova: magnetofonové nahrávky z období glasnosti, z angl. vydání Khrushchev remembers: the glasnost tapes (1990) přeložil Luděk Matyska, Jota, Brno 2000, ISBN 80-7217-103-8 [1]