Moai

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Moai jsou monolitické kamenné sochy, roztroušené na Velikonočním ostrově. Vypadají jako vysoké placaté obličeje. Přestože jsou známé jako „hlavy“, často mají i krk, ramena, ruce a tělo, ale ty jsou dnes zasypané v zemi.

Co to slovo skutečně znamená, zatím není jisté. Vznik a účel soch obklopuje mnoho teorií. Jisté je, že sochy bylo velmi obtížné a nákladné vyrobit a že byly dopravovány do vzdálených poloh od místa, kde se získával kamen na jejich výrobu.

Původně byly sochy vybaveny také korálovýma očima a obřími klobouky z červeného kamene (pukai). Ty během let obvykle spadly. Dnes jsou k některým sochám opět doplněny.

Materiálem k výrobě soch byly především tachytové tufy, ale k jejich zhotovování byly používány i jiné horniny jako např. mugearity nebo pemza. Největší „sochařská dílna“ byla na vnějších svazích a uvnitř kráteru Rano-Raraku, ale sochy vznikaly i na jiných místech ostrova. V Rano-Raraku a na jeho svazích je možné dosud nalézt údajně 397 soch, z nichž mnohé dosahují výšky 10 až 12 metrů. Nachází se zde i největší socha na ostrově o délce 21,8 metru a hmotnosti okolo 270 tun. Některé sochy v kráteru či na jeho svazích nejsou dokončené. Někteří odborníci se domnívají, že zřejmě protože se při jejich opracovávání narazilo na větší xenolit (úlomek) a kameníkům již nestálo za to v práci pokračovat. Na svahu kráteru se nachází také jedna z nejzajímavějších moai - Moai Tukuturi. Je to jediná klečící moai na ostrově. Jedna z teorií říká, že tato moai byla vytesána jako první, ale pak nebyla akceptována.

V kráteru Rano Raraku je na několika nedokončených sochách také možné vysledovat způsob jejich výroby. Nejdřív se ve skále obsekal hrubý tvar (moai byla tesána vždy ležící na zádech). Poté začaly být prováděny zároveň práce na hlavě a spodní části, přičemž socha zůstala po celou dobu na spodní straně spojena s podkladem úzkým pruhem neopracované skály. Toto poslední spojení s podkladem bylo přerušeno až po detailním zpracování ostatních částí sochy, která pak mohla být vztyčena. Závěrečnou fází práce na soše bylo opracování místa bývalého spoje sochy s podkladní skálou.

Sochy byly přemísťováni až na vzdálenost 16 km a byly umisťovány na speciálně připravené kamenné plošiny, kterým se říká ahu. Nejznámější ahu se nachází na svahu sopky Terevaka a nazývá se Ahu-Akivi a je to jediné ahu odkud se sochy dívají směrem k moři. Všude jinde hledí sochy do vnitrozemí. Největší ahu se nazývá Ahu-Tongariki, je asi 2 metry vysoká a je na ní umístěno 15 soch. Ahu-Tongariki leží na východní části ostrova. Největší, kdysi vztyčená moai, se dá nalézt u Ahu-Te Pito Te Kura, která se nachází na severním pobřeží ostrova. Nyní však tato 10 metrová socha leží po pádu rozpůlená na dva kusy. I další významné ahu se nachází u severního pobřeží a nazývá se Ahu-Ature Huki. Přestože na ni stojí pouze jedna socha, je památné tím, že tuto sochu za pomoci ostrovanů vztyčil Nor Thor Heyrdhal. Její vztyčení trvalo 18 dní a podílelo se na něm 12 lidí. Další ahu, Ahu-Nau Nau, je zvláštní nejen tím, že čtyři ze sedmi soch mají nasazeny pukao, ale i tím, že u nich byly objeveny úlomky korálů a skal, které archeologové označily za oči moai. Tyto úlomky se dnes nachází v místním muzeu. Podle posledních informacích se na ostrově nachází 887 dosud poznaných soch moai.

Sochy byly popularizovány především knihami Thora Hayerdala.

Český vědec Pavel Pavel představil funkční teorii, jak skulpturami pohybovat, tzv. „rozchodil sochy“. Jeho v praxi předvedený experiment především ukázal, že k přepravě soch je třeba řádově méně lidí, než předpokládaly předchozí teorie. Podle nich bylo třeba k přesunu mnohatunových kolosů stovek lidí. Pavel Pavel však předvedl poměrně rychlý způsob vztyčování a přesunu soch pomocí jejich rozkývání. Byl pozván Thorem Heyerdalem na jednu z výprav. Se skupinou 16 domorodců a za použití pouze primitivních technologií (pouze lana a páky) v praxi předvedl přesun originálních soch po ostrově.