Příběnice
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Příběnice je zřícenina hradu nacházející se v Jihočeském kraji 10 km nedaleko od Tábora.
Přístup do hradu je po modré značce z Malšic kde se dostanete k příběnické myslivně nebo po červené z obce Bečice. Nejdelší trasa pro pěší je 2 km. Vstup je volný.
[editovat] Historie
Hrad je známý od 13. století, kdy náležel rodu Vítkovců. První písemná zmínka je z roku 1243.
1259 po smrti Vítka z Příběnic se dostal hrad jeho bratru Vokovi.
Po jeho smrti byl hrad v držení jeho synů, Jana a Vítka.
Po smrti Jindřicha získal hrad jeho syn Petr. Začal s mohutným opevňováním hradu , pobýval zde rád. Za jeho vlády patřil hrad k největším pevnostem v Jižních Čechách. Zemřel roku 1347.
Jeho synové /Petr, Oldřich, Jan a Jošt/ si majetky rozdělili a hrad spravoval purkrabí Přibík z Vyšetic.
Pan Jindřich /syn Oldřicha/, spravoval hrad. Projevoval silné nesympatie ke králi Václavu IV. Patřil k panské jednotě. Odhodlali se k otevřené vzpouře a roku 1394, když se král navracel z hradu Žebrák, jej zajali a odvezli k intervenci do Prahy. Odtud do Příběnic a posléze, protože se jim Příběnice nezdály příliš bezpečné, tak na Krumlov.
V 15.století byl na hradě Jindřichův syn Oldřich z Rožmberka. Zpočátku byl přívržencem husitů, dokonce dovolil na svých panstvích kázat podobojí způsob. Pak změnil názor, důvodem změny byla nebezpečná blízkost Tábora. Začal z něj mít pocit ohrožení a začal jej obléhat. Ze svých panství vyštval všechny husitské kněze. Táborité to komentovali takto:-nejprve jenom kulhal, ale nyní ochoravěl na duchu-.
Obléhání Tábora nedopadlo v prospěch Rožmberka a tak nechal vsadit do vězení na Příběnicích všechny kněze, které dostihl. Zároveň byli někteří zavřeni i na Choustníku a Helfenburku. Podařilo se mu zajmout i kněze Karla Korandu.
Tomu se podařilo ve vězení osvobodit se a osvobodil i své spoluvězně. Dali zprávu táboritům a když ti se k hradu blížili, pomohli jim v boji. Karel Koranda od toho roku 1420 přestal sloužit mše, pouze kázal. Domníval se , že při boji mohl někoho zabít. Na hradě ukořistili velikou spoustu cenností. Dokonce zde byla zabavena biskupská berla z Milevska.
Pro Jindřicha to byla bolestná ztráta. Stal se zapřísáhlým nepřítelem kališníků.
1421 byl další vězněm na hradě Bohuslav ze Švamberka.
Pod hradem se usídlila sekta adamitů. Vyznávali vše obecné, i manželství. Jan Žižka neměl pochopení pro tuto sektu a vyhnal je. Na padesát lidí nechal upálit. Později jich bylo upáleno ještě 25, ale už za jeho nepřítomnosti.
1422 - 1427 docházelo ke střídavým prohrám a vítězstvím na obou stranách. Panství těmito nájezdy trpělo.
V roce 1428 bylo vypáleno městěčko Příběnice.
1434 po bitvě u Lipan se obrátila situace a táborité byli donuceni odolávat stále většímu tlaku Rožmberka.
1437 došlo k dohodě o smíru, ale nedílnou podmínkou bylo naprosté poboření hradu. Tak se i stalo, za pomoci okolních vesničanů.
Po roce 1667 je hrad v zemských deskách uváděn jako zbořený se zbytky, které jsou zarostlé lesem. Zpustlo i město Příběnice.
[editovat] Současnost
Je to velmi rozsáhlá zřícenina, která v dobách své slávy musela působit impozantně a demonstrovala moc Vítkovců, kteří byli po celou dobu jeho existence vlastníci. Sloužil jako ochrana jejich zboží. Tento kdysi mohutný a osamocený hrad je dnes skryt v lese. Archeologický průzkum o podobě hradu je neurčitý, spíše se vychází z písemných starých zmínek.
Hrad je postaven na ostrožně, kterou obtéká řeka Lužnice.Na jihozápadní straně řeky se rozkládal latrán.Z městečka dnes můžeme vidět poměrně vysoké části hradeb zbytky domů. Po cestě se dalo vyjít do vysoké stráně ke hradu. Prostranství uprostřed sloužilo jako rynk. Okolo jsou zbytky hradeb.
Dole u řeky byl most, ten nebyl přímo u brány, ale u vysokých hradeb. Jednalo se o rozumné bezpečnostní opatření, každý se zde musel otočit a dala se z hradeb provést opatření, pokud nepřicházel s dobrým úmyslem. Z mostu nezůstalo zachováno nic. Také zde byl kdysi mlýn.
Hrad má předhradí, opevněný příkop a valy. Příkop byl vytesán přímo do skály a byl velice hluboký. Ještě dnes je patrná jeho hloubka. I když dochází k silným nánosům.
Dominantní je dnes osamocená původně osmiboká věž. Sloužila k ochraně celého hradu.
Za ní se rozkládají pozůstatky obdélníkového nádvoří. Vlastní hrad se skládal ze čtyř částí.
Na straně severní je další, čtverhranná věž. Ta dříve sloužila jako vězení. Je skoro u vody , na skále.
Za Rožmberků byla dostavěna i hradní kaple. Je ze 14.století. Ta byla také současně s hradem pobořena. Byl v ní obraz Matky boží, který sloužil jako předloha k podobnému obrazu v chrámu v Klokotech.
Dole, skoro u řeky jsou dobře viditelné zbytky křídla, na něm jsou záseky, které asi nesly pavlače.
Okolo hradeb byli dvě obdélníkové bašty.
Na druhé straně řeky Lužnice (není přístup po mostě ani cesta, jedině vlastní loďkou) jsou pozůstaky hradu Příběničky. Snad údajně vznikl jako reakce krále na stavbu Příběnic.
[editovat] Pověsti
Pověstí, které se hradu týkají je poměrně dost.
První pověst vypráví o dvou lidech, kteří se Květnou neděli vydali k hradu. Potkali celou černou ovci, která je dovedla až na místo, kde byli dva černě oblečení muži a přebírali se hromadou peněz a pokladem. Vše to hlídal veliký, černý pes. Jakmi-le hlídači pokladu spatřili oba pocestné, tak je strašili hroznými způsoby. Oba z lesa utekli. Jeden z toho zešílel a zemřel a druhý do smrti neřekl, co to vlastně v lese viděli.
Druhá pověst je o myslivci z Malšic. Ten se vydal na hrad. Cestou slyšel řinčení. Připomínalo mu to řinčení řetězu a jak byl zvědavý, tak se vydal dál. Uviděl opět dva černé chlapy a opět poklad. Ale on se jich nelekl a chtěl si jeden peníz vzít na památku. Zarazil ho černý pes a peníz mu sebral. Myslivec se dal na útěk s tou myšlenkou, že si příště na to samé místo zajde a poklad najde. Ale to místo už nikdy nenašel.
Třetí pověst vypráví o tesařce, která sekala trávu. Srp se jí do něčeho zapletl. Ozvalo se zazvonění zvonu a ona vykopla ze země zvon. Jak se polekala, tak zaklela a zvon spadl do řeky Lužnice.
Čtvrtá pověst je o stříbrných talířích. Měly být uskladněny na Příběnicích. Místní myslivec , cestou na hrad , došel až ke studni a ty stříbrné talíře viděl ležet. A tak jak měl ve zvyku jadrně klít, zaklel a talíře také zmizely.
Patá pověst je o nebojácných pytlácích. Přesto, že se říkalo, že na hradě straší, tak tito tomu nevěřili a chodili pytlačit k vodě. Jednou slyšeli zvláštní dupot, předpokládali, že je to srnec a tak na něj číhali. Zvíře k nim doskákalo a před nimi se postavilo na zadní. Jaké bylo jejich překvapení, když mělo rohy a dlouhý ocas. Ale nic jim neublížil a pokojně odešel.
Šestá pověst je o hajném a pasákovi. Domluvili se, že půjdou hodně brzo ráno pást dobytek. Potkali ženskou postavu a hajný se pustil do vyhrožování, že pokud neuhne z cesty, že bude zle. A bylo. Ženská postava se ho nezalekla a vstupovala mu do cesty, neustále, až dostal strach. Neměla ruce, ani nohy, povlávala nad zemí. Po kohoutím kokrhání zmizela dočista.
Použité prameny: A.Sedláček- Hrady, zámky a tvrze české. díl VII.
