Plinius starší
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
| Příbuzenstvo | |
|---|---|
| synovec | |
Gaius Plinius Secundus, známý též jako Plinius Maior, česky Plinius Starší, (23 Novum Covum – 24. srpna 79 Stabie) byl římský válečník a filosof, autor nejvýznamnější přírodovědné encyklopedie starého Říma, Historia naturalis (77). Zemřel, když se jako velitel římského loďstva v Misenu pokoušel se svými loďmi evakuovat obyvatelstvo přímořských sídlišť ohrožených erupcí Vesuvu a prováděl pozorování výbuchu (šlo o onu slavnou erupci, která pohřbila Pompeje).
[editovat] Dílo
- De iaciulatione equestri, popisuje zde zážitky mladého důstojníka jízdy.
- Bella Germaniae, 20 knih o válkách s Germány.
- A fine aufidii Bassi, 31 knih, jedná se o pokačování díla jiného historika A. Bassa, jehož dílo možná končilo rokem 31 (smrt Gaia). Plinius na tyto dějiny navázal a pokračoval do roku 71.
- Dubii sermon is libri octo, gramatické dílo, kde se zabýval spornými latinskými tvary.
- Studios, dílo o rétorice
- Naturlis historia, 37 knih, jediné dílo které se zachovalo. Jedná se o encyklopedii přírodních věd (jednotlivé díly se zabývají jednotlivými vědami). Tato encyylopedie se neopírá o vlastní studium přírody, ale pouze o studium jiných literárních pramenů. Dokončena byla v roce 77 a věnována Titovi. Původně měla pouze 36 svazků, ale další prací přibyl poslední díl, která vydal až jeho synovec Plinius mladší po jeho smrti. Toto dílo bylo pro Evropu hlavním pramenem poznání o přírodě až do humanismu
