Pražský lingvistický kroužek

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Pražský lingvistický kroužek, zkratkou PLK, nepřesně označovaný také jako pražská škola (s malým písmenem), je spolek českých a zahraničních lingvistů založený v roce 1926 a úředně zaregistrovaný v roce 1930.^[1] K zakládající skupině patřili Češi Vilém Mathesius, Bohumil Trnka, Bohuslav Havránek, a Jan Mukařovský. Z cizinců k základním myšlenkám nejvíce přispěli Roman Jakobson, Nikolaj Sergejevič Trubeckoj a Sergej Karcevskij. Pokusem o ucelený výzkumný program jsou Téze předložené prvnímu sjezdu slovanských filologů v Praze roku 1929.

Pražský lingvistický kroužek si dal za úkol kritické přehodnocení soudobé lingvistiky. Přitom vycházel především z myšlenek strukturalismu uvedeného do jazykovědy Saussurem. Přijala za svou bilarerální teorii jazykového znaku jako arbitrární (tj. nemotivovanou) jednotu označovaného (fr. "signifié") a označujícího (fr. "signifiant"), i když někteří členové PLK, především Roman Jakobson zdůrazňovali ikonickou povahu jazykových jevů. PLK rozvíjel tvůrčím způsobem učení o saussurovských dichotomiích jako např. signifié a signifiant, langue a parole či významem a hodnotou (valeur). Často se snažila o syntézu mezi nimi.

Kriticky se PLK postavil k historické komparativní lingvistice tím, že zdůraznil své synchronní, nikoli diachronní zaměření. Komparativní lingvistice německého původu vyčítala atomizovaný přístup k jednotlivým hláskám a jejich změnám jako izolovaným událostem bez přihlédnutí k systému hlásek jako celku.

Nejpřínosnější práce PLK jsou ty, které se zabývaly fonologií a morfologií. Hlavní zásluhu o etablování fonologie jako samostatné vědecké disciplíny měl Trubeckoj. Fonologie zavádí do studia hlásek emický princip neboli funkční hledisko. Dva akusticky rozdílné zvuky mohou být z funkčního hlediska považovány za jediný foném. Např. znělá a neznělá hláska ř je jedním fonémem, protože na rozdíl od jiných souhlásek není u ř uplatňována opozice znělosti.

Nejznámější teorií PLK v obecné lingvistice je učení o příznakovosti. Vzniklo ve fonologii. Její morfologická verze byla vypracována Romanem Jakobsonem v článku Zur Struktur des russischen Verbums (1932). Teorie příznakovosti je založena na myšlence privativního binárního protikladu (opozice). Privativní protiklad existuje tam, kde se oba členy liší přítomností nebo nepřítomností téhož formálního rysu. Člen opozice, který tento rys má, se nazývá příznakový člen a člen, který jej postrádá, je bezpříznakový. Podle Jakobsona jsou všechny morfologické kategorie důsledně binární či poskládány z binárních protikladů. Teorie příznakovosti má uplatnění i v sémantice. Pro bezpříznakový člen je zvlášť charakteristický neutrální význam. Bezpříznakový člen nevypovídá nic o přítomnosti či absenci významu příznakového členu. V češtině např. může mužský rod, který je bezpříznakovým členem rodové opozice, označovat i osoby ženského pohlaví.

Funkcionalismus Pražského lingvistického kroužku je motivován částečně snahou vydobýt jazykovědě autonomní, na fyzické a mentální realitě nezávislý, předmět (systém), částečně také teleologickým pojetím jazykových jevů jako prostředků komunikace. Pro přílišný důraz na funkci nechala Pražská škola nevyřešený ontický problém jazyka. Jazyk chápe jako sociálně-interpersonální objekt zvláštní povahy, který je systémem formálních jednotek (foném, morfém, lexém, syntagmém) sloužících ke komunikaci mentálních obsahů. ˙

Příspěvky PLK byly publikovány v řadě Travaux du Cercle Linguistique de Prague. Travaux byly obnoveny v 60. letech speciálním číslem věnovaným protikladu mezi pojmy centrum a periferie.

Dosud nevyjasněn a Pražským lingvistickým kroužkem nepřiznán je dluh Antonu Martymu, profesoru pražské německé univerzity, který založil svou teorii jazyka na mentálních (řečových) aktech, které zakládají řečové jednání.