Čeština
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Čeština (Čeština) | |||
---|---|---|---|
Rozšíření: | |||
Počet mluvčích: |
12 miliónů |
||
Klasifikace: | |||
Písmo: | Latinka | ||
Postavení | |||
Regulátor: | |||
Úřední jazyk: | |||
Kódy | |||
ISO 639-1: | cs | ||
ISO 639-2: |
|
||
SIL: | CZC | ||
Wikipedie | |||
cs.wikipedia.org |
Čeština je západoslovanský jazyk nejvíce příbuzný se slovenštinou, poté polštinou a lužickou srbštinou. Patří tedy mezi slovanské jazyky, do rodiny jazyků indoevropských.
Česky mluví zhruba 12 mil. lidi, z toho přes 10 mil. v Česku. V důsledku několika vystěhovaleckých vln v uplynulých 150 letech hovoří česky i desetitisíce emigrantů a jejich potomků, zejména na Slovensku, v USA, Kanadě, Německu, Rakousku, Austrálii, na Ukrajině a v řadě dalších zemí. Čeština používá přibližně 250 000–300 000 slov, ale přesný počet slov je velmi těžké určit, jelikož se čeština neustále vyvijí.
Obsah |
[editovat] Mluvnice
Čeština má 7 pádů a tři časy (minulý, budoucí a přítomný). Má jednotné a množné číslo (schod – schody, nůž – nože), ale i pozůstaky duálu (číslovky: dvě, obě a párové části těla – (7. pád) s oběma rukama, s dvěma ženami).
Čeština má pomnožná, hromadná a látková podstatná jména:
- Pomnožná podstatná jména mají tvar množného čísla, ale označují jednu věc (kamna, nůžky, kalhoty).
- Hromadná podstatná jména mají tvar jednotného čísla, ale označují větší počet (listí, mládež, slova s příponou -stvo, -ctvo : lidstvo, ptactvo).
- Látková podstatná jména mají tvar jednotného čísla a označují látku bez ohledu na množství (voda, sníh, cukr).
[editovat] Pády
1. | kdo, co? | nominativ |
2. | (bez) koho, čeho? | genitiv |
3. | (ke) komu, čemu? | dativ |
4. | (vidím) koho, co? | akuzativ |
5. | (oslovujeme, voláme) | vokativ |
6. | (o) kom, čem? | lokál |
7. | (s) kým, čím? | instrumentál |
[editovat] Písmo

Čeština používá upravenou latinku, doplněnou o tyto znaky s diakritikou:
Á | Č | Ď | É | Ě | Í | Ň | Ó | Ř | Š | Ť | Ú | Ů | Ý | Ž |
á | č | ď | é | ě | í | ň | ó | ř | š | ť | ú | ů | ý | ž |
Čeština také používá spřežku ch, která je považována za samostatné písmeno, stojící v abecedě mezi h a i. Velká varianta je CH, avšak pokud stojí tato spřežka na místě, kde se píše velké písmeno, potom se velké píše jen první písmeno spřežky: Ch. Kromě ch se hlavně v cizích slovech také používá spřežka dž (k zápisu znělého protějšku k č), zcela výjimečně pak dz (znělý protějšek c). Tyto spřežky se za samostatná písmena nepovažují.
Písmena ě a ů se nemohou vyskytnout na začátku slova, protože ě změkčuje předcházející souhlásku a použití ů je podmíněno jistými etymologickými jevy (původní hláska [u:] se píše ú; hláska [u:] vyvinutá z původního [o:] se píše ů).
Písmena s háčkem (kromě ě, ď, ť, ň) se při abecedním řazení (např. ve slovnících) kladou za své základní znaky bez háčku. Samohlásky s diakritikou mají v abecedě stejnou prioritu jako znaky bez diakritiky.
Písmeno | Název | Výslovnost (IPA) | Alofony |
---|---|---|---|
A a | á | [a] | |
Á á | dlouhé á | [a:] | |
B b | bé | [b] | [p] |
C c | cé | [ts] | [dz] |
Č č | čé | [tʃ] | [dʒ] |
D d | dé | [d] | [t] |
Ď ď | ďé | [ɟ] | [c] |
E e | é | [ɛ] | |
É é | dlouhé é | [ɛ:] | |
Ě ě | ije | [ɛ, jɛ] | |
F f | ef | [f] | |
G g | gé | [g] | [k] |
H h | há | [ɦ] | [x], příp. [h] |
Ch ch | chá | [x] | [ɣ] nebo [ɦ] |
I i | í | [ɪ] | |
Í í | dlouhé í | [i:] | |
J j | jé | [j] | |
K k | ká | [k] | [g] |
L l | el | [l] | |
M m | em | [m] | [ɱ] |
N n | en | [n] | [ŋ] |
Ň ň | eň | [ɲ] | |
O o | ó | [o] | |
Ó ó | dlouhé ó | [o:] | |
P p | pé | [p] | [b] |
Q q | kvé | [kv] | |
R r | er | [r] | |
Ř ř | eř | [r̝] | [r̝°] |
S s | es | [s] | [z] |
Š š | eš | [ʃ] | [ʒ] |
T t | té | [t] | [d] |
Ť ť | ťé | [c] | [ɟ] |
U u | ú | [ʊ] | |
Ú ú | dlouhé ú | [u:] | |
Ů ů | ů s kroužkem | [u:] | |
V v | vé | [v] | [f] |
W w | dvojité vé | [v] | [f] |
X x | iks | [ks] | [gz] |
Y y | ypsilon | [ɪ] | |
Ý ý | dlouhé ypsilon | [i:] | |
Z z | zet | [z] | [s] |
Ž ž | žet | [ʒ] | [ʃ] |
[editovat] Slovní zásoba
Slovní zásoba je původní (původní slova, slova vytvořená odvozením pomocí předpony nebo přípony či jiného složení písmen [počítat – počítač, les – lesní, vědět – dozvědět a mnoho dalších], zkrácená slova, zkratky a slova vytvořená složením dvou nebo více slov) nebo převzatá (z angličtiny, němčiny, ruštiny, řečtiny, latiny, francouzštiny, italštiny, japonštiny, polštiny a dalších jazyků). Převzatá se dělí na dvě skupiny:
- přepsaná do češtiny, např. telefon, televize, rádio
- slova používaná v původním tvaru, případně foneticky přepsaná do latinky, např. ikebana, hardware a další.
[editovat] Nářečí
Čeština má mnoho nářečí, která jsou si navzájem většinou srozumitelná. Všichni Češi se mezi sebou domluví, protože každý Čech umí spisovnou nebo obecnou češtinu. Někde Češi používají spisovnou a obecnou češtinu dohromady, jinde zase spisovnou češtinu a nářečí či slang. České interdialekty:
- obecná čeština
- obecná hanáčtina
- moravská slovenština
- laština
S Čechy se domluvíte i slovensky. Rozdíly mezi těmito dvěma jazyky jsou ve slovní zásobě menší než rozdíly mezi některými nářečími jiných jazyků. Jako příklad se dává vztah mezi dolnoněmčinou a hornoněmčinou.
[editovat] Historie
- Hlavní článek: Historický vývoj češtiny
První česky psanou památkou jsou 2 věty ze zakládací listiny litoměřické kapituly z roku 1057, které jsou však zřetelně mladší, zřejmě až z 12. století. Zní: „Pavel dal jest Ploškovicích zemu. Vlach dal jest Dolas zemu Bogu i svjatemu Scepanu se dvema dušníkoma Bogucos a Sedlatu.“ Dále se dochovaly glosy z chorální knihy svatojiřské, rovněž z 12. století, od neznámé jeptišky: „Aldík krásen jako anjelík, jenž v blátě se válé. Lector Vituz je krásný kurvy syn.“
[editovat] Čeština jako úřední jazyk Česka a EU
Novela trestního řádu z roku 1993 stanovila v odstavci 14 paragrafu 2 (Základní zásady trestního řízení) Trestního řádu povinnost pro orgány činné v trestním řízení vést řízení a vyhotovit svá rozhodnutí v českém jazyce. (“Orgány činné v trestním řízení vedou řízení a vyhotovují svá rozhodnutí v českém jazyce. Každý, kdo prohlásí, že neovládá český jazyk, je oprávněn používat před orgány činnými v trestním řízení svého mateřského jazyka nebo jazyka, o kterém uvede, že ho ovládá.") Trestní řád (Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) [1]) tak upravuje otázku, který jazyk je v České republice jazykem úředním (jednacím).
Čeština je též (od května 2004) jedním z 23 (stav k r. 2007) oficiálních (úředních) jazyků Evropské unie. Formálně jsou si všechny oficiální jazyky EU rovné [2][3].
[editovat] Podívejte se také na
[editovat] Externí odkazy
- SlovoDne.cz – Každý den jedno české slovo komentované česky nebo anglicky.
- Skloňování – Funkční české skloňování v JavaScriptu.
- Jazyková poradna – Pomoc při řešení problémů s češtinou.
- Jazyková poradna ÚJČ AV ČR – Odpovědi na časté dotazy týkající se češtiny.
- Vokabulář webový – Webové hnízdo historických slovníků – Na stránkách ÚJČ AV ČR.
- Čeština pod lupou – Abecedně řazený jazykový rádce.
Slovanské jazyky |
---|
Západoslovanské: česko-slovenské (čeština | slovenština | knaanština) | lužickosrbské (hornolužická srbština | dolnolužická srbština) | lechické (polština | pomořanština (kašubština | slovinčtina) | polabština) |
Jihoslovanské: západní (srbochorvatština (chorvatština | srbština | bosenština | černohorština) | slovinština) | východní (makedonština | bulharština | staroslověnština) |
Východoslovanské: běloruština | ukrajinština | rusínština | ruština |