Pravidla českého pravopisu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Pravidla českého pravopisu (PČP) jsou soustava doporučení pro pravopis českého jazyka. Stejný název má i příručka zpracovávaná Ústavem pro jazyk český (ÚJČ) Akademie věd a z ní odvozené další příručky zpracovávané různými nakladatelstvími například pro potřebu škol.

Obsah

1 Vývoj, popisy a kodifikace českého pravopisu
2 Problematické pravopisné jevy
3 Čeština cyrilicí
4 Reference
5 Podívejte se též na
6 Externí odkazy

[editovat] Vývoj, popisy a kodifikace českého pravopisu

[editovat] Závaznost pravopisné kodifikace

Žádný zákon závaznost Pravidel českého pravopisu přímo nestanoví. Pravopisná zvyklost (norma) češtiny je ustalována a sjednocována především Ústavem pro jazyk český a školskou soustavou. Ústav pro jazyk český vydává doporučující publikace (například Pravidla českého pravopisu, Slovník spisovné češtiny, Akademický slovník cizích slov) a provozuje jazykovou poradnu pro veřejnost. Příslušné státní ministerstvo (nyní Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy) je obvykle schvaluje pro užívání ke školní výuce češtiny, případně závazně vyžaduje respektování těchto zásad při výuce češtiny ve školách. Pravidla doporučovaná Ústavem pro jazyk český jsou obecně považována za oficiální.

[editovat] Vývoj pravopisu

J. Gebauer (1894) rozlišuje ve vývoji českého pravopisu pět fází:

primitivní
spřežkový
diakritický (Jan Hus)
bratrský
novodobý

[editovat] Středověk

Původně čeština pro záznam svých hlásek používala písmena latinské abecedy. Pro hlásky, které v latinské abecedě písmeno nebylo, bylo zvoleno písmeno představující podobnou hlásku, tzv. primitivní pravopis.

Zásadním reformním spisem byl De orthographia Bohemica, jehož autorství se obvykle připisuje Janu Husovi a klade do roku 1406.

[editovat] Novověk do roku 1948

Reformní snahy brusičů (např. Jan Václav Pohl). jimž z konzervativních pozic oponoval Josef Dobrovský
1846 a 1851 Prawidla českého prawopisu, praktickými přijklady wyswětlená, pro učitele českých sskol, zwlásstě pro kandidáty auřadu učitelského, W Praze : Cjs. král. sklad normálnjch sskolnjch knih, tištěno švabachem
1854 Pravidla českého pravopisu : praktickými příklady vysvětlená, V Praze : C.k. sklad normálních školních knih,
1902 Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví s abecedním seznamem slov a tvarů s podtitulem „Jediné ministerstvem kultu a vyučování schválené vydání“ (Praha, Školní knihosklad), první PČP. Po vzoru němčiny zrušila zdvojování souhlásek v psaní cizích slov. Tím měly všechny dosavadní písemnosti včetně dvou třetin Ottova slovníku naučného rázem zastaralý pravopis.
1903 vydání „větší“ a „menší“, Školní knihosklad.
1904 vydání „větší“ a „menší“, tentokrát Císařský královský školní knihosklad.
1913 Pravidla českého pravopisu s abecedním seznamem slov a tvarů : Jediné c.k. ministerstvem kultu a vyučování schválené vydánívydání větší, Školní knihosklad.
1917 vydání větší, Císařský královský školní knihosklad.
1919 Pravidla českého pravopisu s abecedním seznamem slov a tvarů : Jediné ministerstvem školství a národní osvěty schválené vydání, Praha, Státní školní knihosklad.
1921 Pravidla českého pravopisu s abecedním seznamem slov a tvarů : Jediné ministerstvem školství a národní osvěty schválené vydání, vydání větší, Praha, Státní nakladatelství.
1924 (nezměněný otisk 1926) - Pravidla českého pravopisu s abecedním seznamem slov a tvarů : Jediné ministerstvem školství a národní osvěty schválené vydání, vydání větší, Státní nakladatelství.
1941 Pravidla českého pravopisu s abecedním seznamem slov a tvarů, Praha, Školní nakladatelství pro Čechy a Moravu a Česká akademie věd a umění. Zavedla v cizích slovech psaní dlouhých samohlásek, např. balkón či sesóna. Tím najednou měla většina svazků nedokončených Dodatků k Ottovu slovníku naučnému zastaralý pravopis.
1942 - Pravidla českého pravopisu s abecedním seznamem slov a tvarů, vydání větší, Londýn, nakl. Čechoslovák / Kruh přátel československé knihy, nezměněný otisk vydání z roku 1924
1943 Pravidla českého pravopisu s abecedním seznamem slov a tvarů - Regeln der tschechischen Rechtsschreibung, Praha, Školní nakladatelství pro Čechy a Moravu a Česká akademie věd a umění, přetisk vydání z roku 1941
1946 a 1948 Pravidla českého pravopisu s abecedním seznamem slov a tvarů, Praha, Státní nakladatelství a Česká akademie věd a umění, v podstatě nezměněné otisky vydání z roku 1941.

[editovat] Vydání v letech 1957 – 1990 (ČSAV a SPN)

1957 Pravidla českého pravopisu, Praha, ČSAV (Sekce jazyka a literatury). Jejich cílem bylo funkčně fonetizovat pravopis. Toto úsilí tvořilo nedílnou součást demokratizačního procesu, uplatňovaného v rámci jazykové politiky lidově demokratického státu, procesu směřujícího k zjednodušení, a tím zpřístupnění spisovného jazyka širokým vrstvám jeho uživatelů". Důvodem bylo, že „spisovný jazyk se stále více stává majetkem i lidí neznalých ani řečtiny, ani latiny, ani angličtiny.“ V cizích slovech zavedla psaní t místo th a z místo s.
§ 99: v latinské příponě -ismus se píše jen s; rovněž tak v několika slovech humanistické tradice filosofie, gymnasium, president, presidium, universita (a v jejich odvozeninách); jen s se ovšem píše též v slovech nezdomácnělých, jako např. cirrhosis, gnose, gnoseologie, konsensus, spasmus, tenesmus, a rovněž v některých vlastních jménech osobních a zeměpisných (viz § 108 – 113)
1958 2. vydání akademického vydání z roku 1957, tentokrát již zpracovala pravopisná komise Ústavu pro jazyk český ČSAV
1958 a 1959 Pravidla českého pravopisu: 1. a 2. školní vydání. Praha, SPN
1961 3. vydání Nakladatelství ČSAV
1966, 1969 4. a 5. vydání Academia
1964, 1965, 1966, 1968 3., 4., 5. a 6. školní vydání SPN
1974 6. vydání Academia, zrušila výjimku § 99 pro slova humanistické tradice.
1974, 1975, 1976 7. a 8. školní vydání SPN a dotisk 8. vydání
1977, 1983 7. a 8. vydání Academia
1978, 1979, 1980, 1981, 1981, 1983, 1984 - 9., 10., 11., 12., 13., 14. a 15. školní vydání SPN
1986, 1987, 1988, 1989, 1989, 1990 - 16., dotisk 16., 17., dotisk 17., 18. a 19. školní vydání SPN

[editovat] Vydání od roku 1993

1993 Pravidla českého pravopisu, Praha, Academia, 1. vydání - v cizích slovech změnila psaní s a z a zrušila psaní dlouhých samohlásek, např. balon místo balón, citronek místo citrónek či sezona místo sezóna. Po vzoru slovenštiny bylo všude umožněno a doporučováno z. Ihned po vydání této verze došlo ke sporům mezi zastánci a odpůrci, zejména v psaní s a z. Proto byl vydán Pilipův dodatek, který umožnil výuku i psaní cizích slov v podobě z PČP 1983.
1993 Pravidla českého pravopisu / Ústav pro jazyk český ČSAV - školní vydání, Praha, Pansofia
1993 Pravidla českého pravopisu, Olomouc, Fin, ISBN 80-85572-98-2 (brož.), 1. vyd., „Verze schválená Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR od školního roku 1994/95“
1993 Pravidla českého pravopisu, Olomouc, Fin, ISBN 80-85572-44-3 (brož.), 1. vyd., obsahuje též Dodatek k pravidlům českého pravopisu - školní vydání
1996 Pravidla českého pravopisu, Prostějov, Fin, ISBN 80-86002-00-4 (brož.), 2. opr. vyd., „Pravidla českého pravopisu pro školní rok 1996/97“
1996 Pravidla českého pravopisu, Olomouc, Fin, ISBN 80-7182-033-4 (brož.), 1. vyd.
1998 Pravidla českého pravopisu : s dodatkem Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky. Praha, Academia, ISBN 80-200-0475-0 (80-200-0944-2), vyd. 1. (s dodatkem MŠMT)
1998 Pravidla českého pravopisu, Olomouc, Nakladatelství Olomouc, ISBN 80-7182-033-4 (brož.), 3. vyd., s Dodatkem
1998 Pravidla českého pravopisu, Olomouc, Nakladatelství Olomouc, ISBN 80-7182-073-3 (brož.), 4. vyd.
1998 Pravidla českého pravopisu, s graficky naznačeným dělením slov, pro školní rok 1998/99, Olomouc, Fin, ISBN 80-86002-40-3, 1. vyd.
1998 Pravidla českého pravopisu, s graficky naznačeným dělením slov, pro školní rok 1998/99, Olomouc, Fin, ISBN 80-86002-42-X, 2. opr. vyd.
1999 Pravidla českého pravopisu : školní vydání včetně Dodatku, Praha, Fortuna, vyd. 2., v nakl. Fortuna 1., ISBN 80-7168-679-4, zpracoval kolektiv pracovníků Ústavu pro jazyk český AV ČR
1999 Pravidla českého pravopisu, s graficky naznačeným dělením slov, Olomouc, Fin, ISBN 80-86002-52-7, 3. opr. vyd.
2000 Pravidla českého pravopisu, Olomouc, Nakladatelství Olomouc, ISBN 80-7182-054-7 (brož.), reprint 4. vyd.
2003 Pravidla českého pravopisu, Olomouc, Nakladatelství Olomouc, ISBN 80-7182-145-4 (brož.), 6. vyd.
2003 Pravidla českého pravopisu, s graficky naznačeným dělením slov, Olomouc, Fin, ISBN 80-86002-84-5, 4. vyd.
2003 Pravidla českého pravopisu : školní vydání včetně Dodatku, Praha, Fortuna, vyd. 2., v nakl. Fortuna 1., dotisk, ISBN 80-7168-913-0, zpracoval kolektiv pracovníků Ústavu pro jazyk český AV ČR.
2005 Pravidla českého pravopisu : . Praha, Academia, ISBN 80-200-1327-X, vyd. 2. (s dodatkem MŠMT)

[editovat] Problematické pravopisné jevy

[editovat] Typy problematických jevů

Pravopisná doporučení se obvykle zabývají přednostně těmi jevy, které jsou problematické, sporné nebo v užívání nejednotné. V současné češtině jsou problematickými pravopisnými jevy zejména:

Označování hlásek písmeny v případech hláskové spodoby (párové souhlásky znělá / neznělá), vypouštění hlásek při výslovnosti, měkčení souhlásky následujícím písmenem, rozlišování i / y, označování délky samohlásek, pravopis přejatých slov apod.
Psaní velkých písmen (vlastní jména, zkratky a značky, větné celky a nápisy)
Hranice slov v písmu a dělení slov
Používání členicích znamének
Rozdíly v tvarosloví mezi spisovným jazykem a hovorovými jazyky a dialekty
Přepis nebo překlad vlastních jmen a přechylování ženských příjmení z cizích jazyků

[editovat] Dilema mezi obnovováním fonetičnosti pravopisu a zachováním historického pravopisu

Při kodifikaci pravopisu je třeba vyvažovat dvě východiska:

fonetické hledisko, která vychází z pravidla: piš, jak mluvíš
historické (etymologické) hledisko, ve kterém je důraz kladen především na původní zápis slov z důvodu zachování jeho původních slovotvorných souvislostí

Všechna hlásková písma jsou původně fonetická. Za argument pro upřednostnění historického (etymologického) hlediska před fonetickými změnami pravopisu bývá považována teorie morfémů, již v roce 1933 uveřejnil americký lingvista Leonard Bloomfield (1887 – 1949) ve své knize Language. Morfémy jsou nejmenší jazykové jednotky nesoucí význam. Např. slovo neuvěřitelný má tyto morfémy: ne- (zápor), u- (dokonavost), věř- (volný morfém), -iteln- (schopnost), -ý (adjektivum). Alomorfémy jsou nositeli stejného významu při jiném zvukovém vyjádření, např. při spodobě znělosti. Morfém led se vysloví [let], zatímco v druhém pádu [ledu], přičemž jde stále o stejný morfém led. Písmo může zachovat morfematickou totožnost i u tvarů, v nichž se zvuková podoba morfému spodobou znělosti mění. Plně fonetický pravopis (s různě zapisovanými alofóny) pomíjí morfematické vazby (např. zapisováním spodoby znělosti v chorvatštině). Fonematická abeceda zapisuje stejně alofóny a alomorfémy. Historický (etymologický) pravopis využívá toho, že psaný a mluvený jazyk má jinou funkci, a upřednostňuje způsob čtení, při němž čtenář vnímá psané slovo jako celek.

[editovat] Výjimky z fonetičnosti a jednotnosti současného českého pravopisu

Čeština užívá hláskové písmo vycházející z latinské abecedy. Doplněna je o písmeno „ch“ a písmena s diakritickými znaménky. Ta označují kvantitu (délku) samohlásek a palatizaci (měkčení) souhlásek). Fonetičnost písma však není zcela důsledná:

Existuje několik alografů (více písmen pro stejnou hlásku):

i a y pro hlásku [i], v některých dialektech je rozlišení výslovnosti zachováno, ale neshoduje se často s pravopisem
ú pro ů pro hlásku [u:]
je a ě pro hlásky [je] (ě, následuje-li po b, p nebo v)
mě a mně pro hlásky [mňe] (v některých dialektech vyslovované jako [mje])
d a ď pro hlásku [ď] (d, je-li měkčeno následujícím i nebo ě)
t a ť pro hlásku [ť] (t, je-li měkčeno následujícím i nebo ě)
n a ň pro hlásku [ň] (n, je-li měkčeno následujícím i nebo ě)
c a h užity pro označení samostatných hlásek i pro označení písmene ch

Dále

Nejsou rozlišovány některé podobné hlásky (například znělé a neznělé [ř].
Zdomácnělý pravopis jen někdy zohledňuje spodobu znělosti (rozdíl od chorvatštiny).
Z historických důvodů je mnoho slov zapisováno jinak, než se vyslovuje. Např. slovo [gde] se zapisuje kde, protože písmeno g historicky vyjadřovalo hlásku [j].

[editovat] Pravopis cizích (přejatých) slov

Podle PČP platí toto pravidlo: „O pravopisu přejatých slov obecných rozhoduje především míra jejich zdomácnění a rozšíření v češtině. Slova řídká a úzce odborná se píšou pravopisem původním, tj. tak jako v jazyce, z kterého byla přejata; slova zdomácnělá se zpravidla píšou podle zásad českého pravopisu. Mezi nimi jsou četné přechody podle stupně zdomácnění slova. Vedle toho se uplatňují činitele stylové, zvyklostní atd. Proto je také možno v textech určených širší veřejnosti psát i slova úzce odborná způsobem počeštěným a naopak při odborném, vědeckém užití a vůbec ve 'vyšším stylu' lze u slov jinak pravopisně počeštěných ponechat podobu původní.“

V běžném užívání jazyka dochází k výchylkám v obou směrech (přizpůsobování slov, která oficiálně ještě zdomácnělá nejsou, i přetrvávání původního pravopisu). Oficiální PČP zpravidla na tyto tendence reagují, pokud jsou významněji zastoupeny. Podrobněji viz pravopis.

U přejatých slov je fonetický přepis uplatňován v různé míře:

Je třeba si pamatovat, která slova jsou zdomácnělá (píší se foneticky) a která se stále píší původním pravopisem. Je třeba si pamatovat, že například slova jagellonský či ghetto zdomácnělá nejsou, zatímco diskuze či filozofie ano.
Nevkládá se písmeno j u spojení i a samohlásky (rozdíl od polštiny), tedy Francije není správně.
Nepřejímá se měkčící funkce měkkého i u písmen d, t, n, např. u slova dispozice, turistika či kronika.
Ztráty ypsilonu u obojetných souhlásek, tedy mitologyje není správně.
U tvrdých souhlásek se i mění na ypsilon jen u slov přejatých ve středověku, např. rytíř či rýže; u slov přejatých v novověku zůstavá, tedy hystoryje není správně.
c není považováno za měkkou souhlásku, nýbrž za obojetnou, např. u slov cyklus v. citron.
Dlouhé u se vždy zapisuje ú, tedy i uprostřed slova, takže např. můza je nesprávně.
Se slovy přejatými v různých obdobích (dokonce i v rámci 20. století) je zacházeno různě. Zatímco [reida:] se zapisuje i vyslovuje radar, [leizə] se zapisuje laser a vyslovuje [lejzr]. A kvasar, původně quasar (z angl. QUAsi StellAR object) se má podle jedné anglické výslovnosti podle PČP psát česky kvazar.

[editovat] Srovnání historického (etymologického) a fonetického pravopisu

[editovat] Výhody historického (etymologického) pravopisu pro češtinu

Je mezinárodní ve vztahu ke zdrojovým jazykům většiny přejímaných slov: u slov převzatých z jazyků užívajících latinku zachovává původní pravopis. Většina termínů jsou slova s řeckým nebo latinským základem. V západních jazycích (angličtina a francouzština) jsou psány původním pravopisem. Není tedy nutné si pamatovat, že např. alela se v angličtině, němčině, nizozemštině i polštině píše se dvěma ll, zatímco v češtině je považována za zdomácnělou, tedy pouze s jedním l. Navíc umělý jazyk interlingua, který je na latinských slovech založen, je přístupný prakticky ihned bez učení, alespoň pro čtení.
Zachovává souvislosti mezi příbuznými slovy a morfémy
Je stálejší.
Umožňuje souběžně s přizpůsobenou výslovností používat v češtině i původní výslovnost přejatých slov

[editovat] Nevýhody historického (etymologického) pravopisu v češtině

Zápis slova nelze odvodit z jeho mluvené podoby. Psaný jazyk se stává druhým jazykem vedle jazyka mluveného. Například v angličtině je proto nutné, aby se dítě, které cca 5 let ví, že kočka je [kæt], musí se v hodinách svého rodného jazyka naučit to slovo ještě jednou, tentokrát jako cat. Stejný postup musí zvolit u většiny ostatních slov.
Výslovnost slova nelze odvodit z jeho psané podoby. Ztěžuje čitelnost slov, která čtenář buď nezná vůbec, nebo nezná v této psané podobě.
Ačkoliv uchovává původní psanou podobu, nebrání deformacím výslovnosti převzatých slov
Narušuje jednotnou logiku jazyka vnášením nepřizpůsobených morfémů vzniklých v jiných slovotvorných podmínkách - tatáž písmena nebo seskupení písmen mohou v původních jazycích značit jiné hlásky.
Je-li prosazován navzdory oficiální kodifikaci jazyka, narušuje jednotný úzus a kompatibilitu v komunikaci s běžnými uživateli jazyka
Není vnímán jako stylově neutrální. Vyvolává dojem starobylosti, může působit jako projev nepřizpůsobivosti, nadsázka nebo parodie
Snižuje vzájemnou srozumitelnost zejména s přibuznými slovanskými jazyky užívajícími cyrilici/azbuku
Znemožňuje hlasité čtení textu osobám neznalým češtiny
Je nepružný, nereaguje na vývoj jazyka.
Zpravidla není důsledně původní, ale pouze zakonzervovává určitou nevýchozí fázi vývoje slova nebo morfému.
Je vývojovým krokem zpět, k ideografickému písmu.

[editovat] Výhody fonetického pravopisu pro češtinu

Zachovává jednotu mluveného a psaného jazyka
Usnadňuje zápis mluveného projevu
Usnadňuje čtení zapsaného projevu
Zaznamenává výslovnost a vývoj jazyka

[editovat] Nevýhody fonetického pravopisu v češtině

Nebrání deformacím výslovnosti přejatých slov a po jejich kodifikaci brání užívání původní výslovnosti. Například písmeno S z latiny nebo řečtiny se v češtině pod vlivem němčiny v některých slovech vyslovuje často jako [z] a tato změna proniká i do oficiální pravopisné kodifikace.
Menší srozumitelnost slov, která jsou uživatelům češtiny známější v původní podobě v cizím jazyce.
V některých případech nemožnost rozlišit významově různé morfémy, jako je moto × motto, let × led.
Obtížně lze zachytit úzus v případě, vžije-li se slovo ve více zvukových podobách souběžně (typicky například upřednostnění znělé podoby skupin souhlásek na Moravě a východě Čech a neznělé ve středních Čechách).

[editovat] Čeština cyrilicí

Někteří čeští jazykovědci kdysi uvažovali, že by čeština měla opustit latinku a přejít na cyrilici, neboť pouze s ní lze zajistit plně fonetický pravopis (bylo to v době před IPA).^{[chybí zdroj]} Ukázka (Všeobecná deklarace lidských práv):

Fonetická cyrilice: Вшихни лидэ́ сэ роди́ свободни́ а собе ровни́ цо до ду́стойности а пра́в. Йсоу нада́ни розумэм а сведоми́м а маи́ сполу еднат в духу братрстви́.
Přepis: Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.

[editovat] Reference

Pravidla českého pravopisu. Academia, Praha 1983, p. 5

[editovat] Podívejte se též na

Projekt Wikisource obsahuje původní text související s tímto článkem:

Psaní s a z