Richard III.

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Richard III. (2. října 1452 - 22. srpna 1485), syn Richarda vévody z Yorku, anglický král, vyrostl uprostřed války dvou růží, a byl také jejím aktivním účastníkem.

Jeho bratr Eduard IV. jej učinil r. 1461 vévodou z Gloucestru. Po Eduardově smrti 1483 se stal Richard poručníkem nad jeho dvěma syny, které prý však nechal uvěznit a později zavraždit v Toweru. Na krále byl korunován 6.7. 1483. Parlament potvrdil v lednu 1484 jeho právo na trůn. V Anglii narůstal vzápětí značný odpor proti Richardovi jakožto uchvatiteli trůnu, do čela odporu se postavili Jindřich Tudor (potomek Lancasterů) a vévoda z Buckinghamu, dřívější Richardův spojenec, který se s ním rozešel.

Buckingham byl 1483 zajat a popraven, avšak Tudor uprchl do Francie a s francouzskou pomocí se znovu vypravil do Anglie a v bitvě u Bosworthu 22.8.1485 porazil Richarda. Ten byl v bitvě, jejímž byl smělým a odvážným účastníkem, zabit. Královská koruna, kterou si Richard nasadil na hlavu do boje, zapadla do křoví, byla však po bitvě nalezena a lordem Stanleym vložena na hlavu jeho nevlastního syna, který se tak stal králem Jindřichem VII. (tím začala vláda dynastie Tudorovců).

V pozdější tradici žil Richard jako krvežíznivý netvor a podle ní je líčen v Shakespearově tragédii. Obecně se usuzuje, že jeho podání je silně přemrštěné, ačkoliv pravdou zůstává, že Richard III. byl panovník rázný a obratný, který se nevyhýbal žádné ukrutnosti ani zločinu, kdekoliv je mohl považovat za užitečné pro svůj prospěch.

Ve světě existují jak skupiny obhajující Shakespearovu verzi Richarda III. coby zakomplexovaného tyrana, hrbáče s uschlou paží, který byl v matčině lůně dva roky místo devíti měsíců a při narození už měl zuby a dlouhé vlasy, tak i lidé kteří, argumentují proti takovým nařčením. Brání Richarda III. zejména těmito argumenty: V dobových záznamech (rozuměj z doby R III., ne půl století a déle po jeho smrti) neexistují žádné doklady o tom, že by byl R. tyran nebo neoblíbená pletichařící zrůda nebo že by byl nějak tělesně indisponován.

Richard III. byl poslední Plantagenet, nastupující Jindřich byl Tudor - musel tedy nějak ospravedlnit uzmutí trůnu právoplatnému dědici. Jindřichův dvorní pisatel Thomas More svému chlebodárci vyšel vstříc, a Shakespeare pak vycházel právě z něj. Dva mladí princové nebyli jediní, kdo měl nárok na anglický trůn, ve hře byli ještě další Richardovi příbuzní, kteří měli k trůnu blíže, než on. Zabitím dvou chlapců by se tedy k trůnu nijak zvlášť nepřiblížil.

Záleží tedy na každém, kolik toho přečte a na jakou stranu se přidá. S průzkumem se dá začít třeba v útlounké knize Josephine Tey „Vrah či oběť“ nebo na stránkách http://www.r3.org/