Simón Bolívar
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Simón José Antonio de la Santísima Trinidad Bolívar Palacios y Blanco [bolibar] (* 24. července 1783 San Mateo u Caracasu, Nová Granada, dnes Venezuela, † 17. prosince 1830 Santa Marta, Kolumbie) byl venezuelský generál a politik, jeden z hlavních představitelů jihoamerického boje za nezávislost na Španělsku.
Byl synem šlechtice španělského původu; otec mu zemřel ve věku tří let; matka, když mu bylo dvanáct. Ujímá se ho strýc, se kterým se ale Simón pohadá a tři roky po smrt své matky se stěhuje ke svému učiteli Simónu Rofriguezovi. Roku 1798 vstupuje Bolívar do venezuelské milice jako kadet. Roku 1799 odchází studovat do Španělska. Pokračuje do Francie, kde studuje francouzštinu, vede rozmařilý život a stává se velkým přívržencem Napoleona Bonaparte. Roku 1802 se zpátky ve Španělsku žení se svou příbuznou Marií Teresou Rodríguezovou del Toro. Nakrátko se vrátil do vlasti v letech 1803–1804, nedlouho po příjezdu jeho manželka Maríe Teresa zemře. 2. prosince 1804 se Bolívar účastní Napoleonovy korunovace. O rok později je přizván mezi Svobodné zednáře. Do vlasti se definitvně vrací roku 1807. Zapojil se do hnutí, usilujícího o osvobození ze španělské nadvlády. Pro tuto činost je vypovězen na svůj statek, takže Venezuelské revoluce se přímo neučastní. Když roku 1810 junta v Caracasu prohlásila nezávislost, vyslala Bolívara jako vyjednavače do Anglie. 2. března 1811 zasedá Venezueslký kongres. V roce 1812 se Bolívar účastní neúspěšného povstání venezuelských republikánů pod vedením Franciska de Mirandy. Po Mirandově kapitulaci pak v Cartageně organizoval ozbrojené síly, které se 1813 zmocnily Caracasu; Bolívar získal titul Osvoboditel (El Libertador) - ten mu přiřkla 14. října 1813 Caracaská rada.
V roce 1814 se mu nakrátko podařilo osvobodit i Bogotu, ale následujícího roku po opětovné porážce odešel hledat pomoc na Jamajku, později na Haiti. V roce 1816 se opět vrátil s vojskem a dobyl Angosturu (dnešní Ciudad Bolívar), která se stala sídlem revoluční vlády. Po vítězství u Boyacá 1819 byla velká část Nové Granady osvobozena a začlenila se do Velké Kolumbie (stát na území dnešní Venezuely, Kolumbie, Panamy a Ekvádoru), vytvořené na kongresu v Angostuře; Bolívar bojuje za svůj sen o jednotné Jížní Americese a stává se prezidentem Velké Kolumbie. Další vítězství nad španělskými vojsky v letech 1821 až 1822 upevnila Bolívarovo postavení. Bolívar přispěl k osvobození Peru a roku 1821 byl zvolen jeho prezidentem. Definitivní porážku Španělům zasadili v roce 1824 Bolívar u Ayacucha a Sucre u Junínu. Roku 1825 bylo Horní Peru na jeho počest nazvono Bolívie. Peru Bolívii uznává a zasílá ji návrh ústavy. Ten samý rok předkládá svojí demisi na úřad prezidneta. Není však přijata. Nicméně jeho plán na vytvoření panamerické federace není 1826 přijat kongresem latinskoamerických států v Panamě.
Velkou Kolumbií zmítaly stále větší rozpory, které Bolívar nebyl s to zvládnout. Ve funkci vrchního vojenského velitele Venezuely potvrzuje José Antonia Paéze a říká mu, že má „právo odpovědět na nespravedlnost spravedlností a na zneužití síly odepřením poslušnosti“ Bogotskému kongresu. To se nelíbí jeho místopředsedovi Santaderovi, Bolívarovu někdejšímu spojenci. V dopise 16. března se se Santaderem Bolívar definitvně rozchází. Větchto letech dále sílí separatistické sklony ze stran Peru a Bolívie. Proto je 27. srpna 1828 vydán dekret diktatury, který Bolívarovi přisuzuje neomezenou moc. Bolívar ruší úřad víceprezidenta a Santadera jmenuje velvyslancem ve Spojených státech. Přestože Santader úřad příjmá se svým odjezdem nespěchá. Pravděpodobně kvůli chystanému atentátu na Bolívara, do kterého je Santader sám zapleten. Atentát se ukuteční 25. září 1828 a Bolívar z něj vyvázne díky své dlouholeté milence Manuele Sáenzové. Zrádcové jsou odsouzeni k smrti ale Santaderovi je rozsudek samotným Bolívarem změněn pouze na vyhnanství.
Ještě týž zklamaný Osvoboditel odstoupuje z venezuelského prezidentského úřadu. Za svého nastupce doporučuje Sucreho, který je však krátce na to zavražděn neznámo kým (pravděpodobně z popudu Santadera). Navrhne tedy Paéze, přičemž prohlásí, že jestli bude zvolen právě Paéz, dá se mu on - Bolívar - jako voják plně k dizpozici. 20. ledna 1930 se zřizuje Kolumbijský kongres. Bolívar skláda funkci kolumbijského prezidenta a dále podporuje Paéze. Zvolen je však Joaquín Mosquera. Ten Bolívara žádá o podporu své vlády. Bolívar sic znechucen ji mu přeci jen poskytne, aby zabránil případné krveprolití. Pak se vyčerpán a zklamán klidí do ústraní. Bolívar, nemocný tuberkulózou, zemřel roku 17. prosince 1830 na statku San Pedro Alejandiro. Krátce před smrtí musí ještě řešit situaci ohledně nově vznikajícího Ekvádoru.
Přesto, jakým způsobem byl ve své době Bolívar dá se říci zrazen, se dnes Bolívar v Jižní Americe těší neskonalé úctě. Svědčí o tom například to, že jeho rodná země, Venezuela, nese oficiální název República Bolivariana de Venezuela (Bolívarovská Venezuelská republika). Jméno Bolívar též nese venezuelská měna.
