Války o dědictví španělské

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Války o dědictví španělské (1701-1714) představovaly největší ozbrojený konflikt první poloviny 18. století. Jejich příčinou byl spor o následnictví na španělském trůně poté, co v roce 1700 vymřela španělská větev Habsburků. Konflikt skončil bez jasného vítěze.

Obsah

1 Původ války
2 Účastníci konfliktu
3 Vývoj bojů
4 Rozpad protifrancouzské aliance a konec bojů
5 Literatura

[editovat] Původ války

Vymření rodu španělských Habsburků se předem očekávalo a ještě před smrtí posledního Habsburského krále Karla II. byly uzavřeny smlouvy, které měly válkám zabránit. Podle dohod mezi velmocemi z roku 1698 a rozhodnutí Karla II. měl být následníkem Josef Ferdinand Bavorský. Po jeho nečekané smrti (1699) pak Francie, Anglie a Holandsko uzavřely smlouvu, podle které se měl následníkem stát syn německého císaře Leopolda Karel, ale Karel II. určil ve své závěti za následníka Filipa z Anjou, vnuka Ludvíka XIV. (předpokládá se, že se jednalo o podvod a že panovník buďto vůbec neměl ponětí, co podepisuje, nebo že byl daný text na listinu doplněn později). Jelikož Ludvík XIV. tuto volbu uznal, Leopold I. mu vyhlásil válku, k čemuž se postupně přidala Anglie s Holandskem. Oba státy se obávaly spojení Francie a Španělska v jedněch rukou a požadovaly, aby jim Ludvík poskytl záruky a slib, že k tomu nedojde. Ten ale nic takového zaručit nehodlal a navíc oba státy provokoval neuváženými nepřátelskými kroky (evidentně byl přesvědčen, že je schopen porazit celou koalici, jako přinutil podobnou k ústupu v roce 1697 - viz válka velké aliance).

[editovat] Účastníci konfliktu

Konfliktu se zúčastnily všechny soudobé evropské mocnosti s výjimkou Švédska a Ruska, které si řešily své vzájemné mocenské rozpory v severní válce (1700-1721), a Osmanská říše, která se zotavovala ze série drtivých porážek, které utrpěla v druhé polovině 17. století. Během rané fáze konfliktu se postupně vyprofilovaly dvě strany: francouzská (tvořená především Francií, větší částí Španělska, Savojskem a Bavorskem) a protifrancouzská (kterou utvořila Svatá říše římská, země rakouských Habsburků, Anglie a Holandsko). Posléze ještě došlo k několika menším změnám (Savojsko přešlo na stranu protifrancouzské koalice, ke které se též připojilo Portugalsko a část Španělska /především Katalánsko/).

[editovat] Vývoj bojů

Válka začala dobře pro Francii, ale pak se postupně vyvíjela ve prospěch protifrancouzské koalice, která uštědřila Francii sérii drtivých porážek (bitva v zátoce Vigo (1702), bitva u Höchstädtu (1704), bitva u Ramillies (1706), bitva u Turína (1706), bitva u Oudenaarde (1708)). Francouzská strana byla vytlačena z Itálie, Říše, Španělského Nizozemí i většiny Španělska a musela se soustředit na obranu. Jelikož však mírové podmínky, které dostala, shledal Ludvík XIV. nepřijatelnými, válčil dál a obrana se jeho vojskům dařila. V roce 1709 byl postup Evžena Savojského a Marlborougha zastaven v krvavé bitvě u Malplaquet. Protifrancouzskou koalici začaly postupně rozrušovat spory, k jejichž řešení neprospěly ani další neúspěšné pokusy o rychlé ukončení konfliktu, ani nastávající mocenská změna v Anglii, kde ve volbách zvítězili toryové, kteří válku nepodporovali. Definitivní ránu pak celé koalici uštědřila smrt německého císaře Josefa I., která dosadila do čela impéria rakouských Habsburků jejich uchazeče o španělský trůn.

[editovat] Rozpad protifrancouzské aliance a konec bojů

Představa spojení španělského a „rakousko-říšského“ impéria v jedněch rukou nelákala Anglii a Holandsko o nic více než spojení Francie a Španělska a v roce 1713 (po patřičných zárukách ze strany Ludvíka XIV., které francouzsko-španělskou personální unii vyloučily), se obě námořní mocnosti z války stáhly (tzv. Utrechtský mír). Tato okolnost nakonec přinutila k míru i rakouské Habsburky, kteří uzavřeli patřičné smlouvy s Francií v roce 1714 (Rastattský mír). Vzniklý systém smluv dával španělský trůn Ludvíkovu vnukovi Filipovi z rodu Bourbonů, který však nedostal říši celou. Rakouští Habsburkové byli odškodněni Španělským Nizozemím, Neapolským královstvím, Sardinií a také většinou Milánska, o něž se podělili s vévodou savojským, který mimo to obdržel královskou korunu a Sicílii. Velká Británie si navíc ponechala dvě důležité základny ve Středomoří, které dříve náležely Španělsku: Minorcu a Gibraltar.