Valdenští

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Valdenští nebo Valdenství bylo středověké náboženské hnutí směřující k reformě křesťanského života založené Petrem Valdem. Zprvu se vyvíjelo v soutěži a v polemice s katarstvím a brzy se stalo územně nejrozšířenější herezí evropského středověku.

Tito „Lyonští chudí“, jak bývají také někdy nazýváni, vystupují v poslední čtvrtině 12. století především jako potulní kazatelé. Získal je strhující příklad lyonského kupce Valdese. Valdes byl původně bohatý lyonský obchodník, ale vzdal se svého bohatství a světa, aby kázal chudobě a ctnostnému životu po vzoru Krista a prvních apoštolů. Kronikář píše, že když Valdes dal své manželce na vybranou mezi svým movitým a nemovitým majetkem, rozhodla se pro jeho statky a vody, lesy a louky, domy a vinice, pece a mlýny. Dala přednost životu v pohodlí a Valdes své peníze rozdal. Nechal si přeložit části Písma svatého a na jejich základě zahájil se svými přívrženci misijní činnost. Pro ni požadoval roku 1179 v Římě u papeže a koncilu schválení, zde se mu však vysmáli a nevzali jeho požadavek na vědomí. Mnich Walter Map, přítomný na koncilu, popsal Valdese a jeho druhy pohrdavě jako „lidi hloupé a nevzdělané“, jimž ke kazatelské činnosti chybí všechny předpoklady. Valdes ale dosáhl příštího roku alespoň podmínečného schválení a začal kázat. On i jeho žáci horlivě vyznávali jednotu Boha stvořitele a vykupitele a tím odmítali metafyzický dualismus katarů. Dohodou mezi papežem a císařem (ve Veroně roku 1184) byli zařazeni mezi kacíře, třebaže ještě dalších dvacet let osvědčovali na veřejných disputacích, pořádaných v některých městech a hradech Provence, svou zásadní pravověrnost. Někteří radikálnější stoupenci hnutí přiznávali, na rozdíl od katarů, právo kázat i ženám.

Jejich italští souputníci – „Lombardští chudí“, zvyklí na prostředí městských komun, dávali před pocestným kazatelstvím přednost usedlým, přísně organizovaným pracovním družinám. Mezi nimi a Valdesem došlo roku 1205 k rozladění. U lombardských vyostřily napětí protiklerikální postoje některých z nich. Z řad konzervativních valdenských se naopak podařilo vydrolit dvě církvi oddaná řádová bratrstva katolických chudých. V téže době vznikající dominikánský řád si osvojil propagandistický ráz valdenského kazatelství, ale v předvečer albigenské války roku 1209 se začal přiklánět k násilným opatřením proti kacířům.

Odmítání násilí a oprávněnosti trestu smrti charakterizovalo valdenské ve 13. a 14. století, kdy z původních oblastí pronikli do zemí německých, českých, polských a do Uher. Jejich kazatelé plnili funkci cestujících zpovědníků a učitelů. Ve stanovených lhůtách navštěvovali pomocí rozvětvené sítě utajených útulků „přátele“ či „známé“, jejichž věrnost valdenským zásadám se po generace udržovala v rodinách a rodech. To živilo na jedné straně proticírkevní postoje, odpor ke kanonickému právu, hierarchickým strukturám a farnostní soustavě, odmítání úcty ke světcům a představy očistce, na druhé straně však i rozvoj opatření zajišťujících hnutí vlastnosti tajného spolku. Mnozí valdenští se navenek přizpůsobovali svátostnému životu v církevních farnostech.

Od 14. do 15. století evropské valdenské zdecimovalo pronásledování v několika následných vlnách. Většinou byli donuceni vsáknout se do podzemí i v krajích, kde vytvořili ucelenější skupiny, jako např. v Pomořanech a v okolí Angermünde a Prenzlau a dále na východ u Štětína nebo na jihu v Dolních Rakousích. V kompaktním nahromadění se trvale udrželi románští valdenští na stráních a v údolích Kottických Alp a počátkem třicátých let 16. století se přiklonili k ženevské reformaci.

Na valdenství dnes navazuje především největší italská protestantská církev: Valdenská evangelická církev (Chiesa evangelika valdese)