Alexandr Něvský
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Alexandr Jaroslavič Něvský (rusky Александр Ярославич Невский) (zřejmě 30. května 1220, Vladimir – 14. listopadu 1263, Nižnij Novgorod) byl ruský státník, kníže novgorodský (1236–1251) a později veliký kníže vladimirský (1252–1263). Pro svá vojenská vítězství se stal legendou a je považován za jednoho z největších panovníků v historii Ruska. Porazil švédská vojska v bitvě na řece Něvě (15. červenec 1240) a jednotky řádu německých rytířů v tzv. ledové bitvě na Čudském jezeře (5. duben 1242). Roku 1380 byly nalezeny jeho ostatky a Alexandr byl prohlášen za svatého. Později nechal Petr Veliký přenést tyto relikvie do nově založeného kláštera v Petrohradě, který byl Alexandru Něvskému zasvěcen.
[editovat] Boje se Švédy a německými rytíři
V době Alexandrova nástupu na novgorodský knížecí stolec byla severovýchodní Rus ohrožena expanzivními snahami Švédska a livonské větve Řádu německých rytířů. Roku 1240 se Švédové vylodili pod vedením jarla Birgera v ústí Něvy, ale byli poraženi novgorodským vojskem v čele s Alexandrem a donuceni k ústupu. Alexandr získal čestný přídomek Něvský, ale brzy odešel kvůli sporům s bojary z města. Nedlouho nato ho Novgorodští povolali nazpět.
V koordinaci se švédskými vojsky zaútočili totiž na Rus také němečtí rytíři z Livonska a zmocnili se pevnosti Izborsk. Poté jim otevřel svoje brány Pskov, neboť vládnoucí bojaři byli ochotni uznat svrchovanost řádu (Pskov byl dosud součástí novgorodské země). Rytíři odsud podnikali další výpravy, na nichž se nebezpečně blížili k Novgorodu. Alexandr Něvský proto vyrazil urychleně na sever, kde dobyl křižáckou pevnost Koporje a nechal ji rozbořit (1241). Poté vyhnal s pomocí svého bratra Andreje a vladimirsko-suzdalského vojska řádovou posádku z Pskova. Křižácké vojsko, které mělo vtrhnout na novgorodskou půdu severně Čudského jezera, zastavil Alexandr na jaře roku 1242 v tzv. „ledové“ bitvě, která se odehrála na zamrzlé jezerní ploše. „Ledová“ bitva ukončila s definitivní plaností pokusy livonských rytířů proniknout na východ a německou východní expanzi ve středověku vůbec.
[editovat] Vztah k tatarským dobyvatelům a katolické církvi
Přestože si někteří novgorodští bojaři přáli spolupracovat s řádem proti Tatarům, kteří v té době opanovali ostatní ruská knížectví, rozhodl se Alexandr Něvský pro opačnou politickou orientaci. Jeho vítězství proti Švédům a křižáckým vojskům ocenil chán Zlaté hordy Bátú jako obranu území svého státu, potvrdil Alexandrova otce Jaroslava Vsevolodoviče na vladimirském velkoknížecím stolci a předal mu Kyjev. Po jeho smrti se stal velikým knížetem sám Alexandr a z titulu této funkce podřídil roku 1257 Zlaté hordě dosud samostatný Novgorod. Roku 1259 vypuklo ve městě proti Tatarům povstání, které Alexandr na přání baskaků potlačil. Poté se Novgorod podřídil.
Zdánlivě rozporuplné jednání ruského národního hrdiny bylo v podstatě velmi pragmatické. Kníže měl zřejmě představu, že tatarská nadvláda je jen dočasnou záležitostí, zatímco spojenectví s řádem by mohlo vést k podřízení ruské církve Římu a nastolení unie, jejímž byl rozhodným odpůrcem. Po náboženské stránce byli totiž Tataři tolerantní (Bátú byl pohanem, jeho bratr a nástupce Berke prvním mongolským chánem, který přijal islám), pravoslavnou církev nepotlačovali, naopak využívali ortodoxní duchovenstvo k ovlivňování nižších vrstev obyvatelstva. Vést společný boj proti Tatarům, jak mu nabídl v roce 1247 papež Inocenc IV., proto Alexandr odmítl.
