Antonín Marek

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Antonín Marek, známý také pod pseudonymem Bolemír Izborský, (5. září 1785 Turnov – 15. února 1877 Praha) byl český básník a překladatel.

Antonín Marek se narodil v rodině kamenářů. V jedenácti letech ho rodiče poslali na studia do cisterciáckého kláštera v Křesoboru (Grüssau, Krzeszów) v dnešním Polsku. Roku 1800 mu umírá otec a Antonín pokračuje ve studiích v Praze. V letech 1804–1808 studoval v Litoměřicích teologii. Tam se seznámil s Josefem Jungmannem a stali se celoživotními přáteli. Jungmannovi se bystrý mladík zalíbil a brzy ho zapojil do své vědecké činnosti. Marek se na Jungmannových projektech podílel od roku 1807. V předmluvách ke svému Slovníku česko-německému vyzdvihuje Jungmann Markův přínos; Marek sem dodával nová vhodná slova.

Po svém vysvěcení (1808) působil na několika místech jako kněz. Prvním místem byly Rožďalovice, kde rok kaplanoval, pak vystřídal Libuň, Tatobity a Hrubou Skálu, 1820 se stal farářem v Týně u Rovenska pod Troskami a roku 1823 se vrací do Libuně, kde zůstal až do roku 1876. Libuňská fara se stala jedním z center obrozeneckého života v kraji mezi Jičínem a Turnovem.

Své všeslovanské předsvědčení vyjádřil např. r. 1833 ve stati Slovan, kde vidí pro budoucnost národa spojení s Rusy a Poláky. Jako básník je Marek předchůdcem Jana Kollára, když vyjadřuje obavu o osud českého národa. Překládal např. Schillera, Ovidia, 1823 uveřejnil překlad hry Omylové od W. Shakespeara. Monoho děl, hlavně etnografických, přeložil z ruštiny.

Marek vytvořil řadu dnes běžných českých slov, u jiných s Jungmannem upravovali jejich pravopis. Vrcholem jezykovědného díla je Logika neboli Umnice (1820, přepracována 1844). Zde Marek vytvořil kompletní české filozofické vědecké názvosloví, které z velké části přetrvalo dodnes, např. věda, předmět, obsah, rozsah, druh, názor, domněnka.

V Libuni pořádal pravidelné nedělní schůzky s lidmi z vesnice a okolí, které seznamoval s novými událostmi, poznatky s hospodářského života, z vědy. 1844 - 1858 byl Marek školním dozorcem a školství na Turnovsku pozvedl na vysokou úroveň. Učitele především vzdělával, kladl důraz na užívání pomůcek (globusy). Snažil se zavádět na školách latinku místo používaného kurentu. Významně se zasloužil o založení druhé nejstarší knihovny v Čechách v Turnově, rozšířil knihovnu na faře v Libuni.

Na konci září 1876 odjel na odpočinek do Prahy, kde po pár měsících umírá. Je pochován na Vyšehradě a náhrobek zdobí od 1934 busta Josefa Drahoňovského.