Benešovy dekrety
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Benešovy dekrety je populární souhrnný název pro dekrety prezidenta republiky, což byly právní předpisy s mocí zákona v londýnském prozatímním státním zřízení, přijímané československou vládou v exilu po slyšení státní rady (někteří jejich zastánci toto označení prohlašují za nepřípustně zjednodušující nebo dokonce pejorativní).
Dekrety byly náhradním řešením po dobu neexistence parlamentu. Prezident republiky Edvard Beneš dekrety zpravidla pouze podepisoval. Na některých, nebo jejich částech, se ale aktivně účastnil. Paragrafové znění vytvářel aparát londýnského exilu a posléze vlády v Praze a v politickém zadání se projevovaly i ostatní proudy zastoupené v londýnské a zejména košické vládě (tedy moskevském exilu, zejména KSČ).
Všechny dekrety prezidenta republiky byly po válce ratihabovány Prozatímním Národním shromážděním ústavním zákonem č. 57/1946 Sb.
V roce 1945 vyšlo ve Sbírce zákonů 98 nových dekretů a bylo republikováno 7 starých dekretů. Poslední má číslo 140/1945 Sb., o zřízení Vysoké školy politické a sociální v Praze, ze dne 26. října 1945.
Podobnou právní povahu jako Benešovy dekrety má zákon č. 115/1946 Sb. o právnosti jednání souvisících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků (tzv. amnestijní zákon, něm. Amnestiegesetz), jímž byly amnestovány zločiny spáchané československými občany na sudetoněmeckém a maďarském obyvatelstvu. Tento zákon stanovil, že nezákonné nejsou mj. skutky, které „směřovaly ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů“, a to s časovým omezením nikoli do konce války, ale až do 28. října 1945.
Obsah |
[editovat] Dnešní diskuse
V současných politických sporech o platnost a účinnost „Benešových dekretů“ se tohoto spojení obvykle používá v užším smyslu pro skupinu poválečných dekretů upravujících odsun a konfiskaci majetku Němců a Maďarů.
Hlavním předmětem dnešní kritiky dekretů je jejich neslučitelnost s principy demokratického právního státu, zejména proto, že Benešovy dekrety postulují princip kolektivní viny (postiženy podle nich byly – s úzce vymezenými výjimkami – všechny osoby německé a maďarské národnosti), nerespektují presumpci neviny, diskriminují podle národnosti, zbavují občana státní příslušnosti bez jeho souhlasu a proti vůli, neumožňují mu svobodnou volby místa k životu a kladou na ty Němce a Maďary, kteří by chtěli získat stejná práva jako Češi a Slováci, nespravedlivé a nepřiměřené požadavky: zatímco Čechu nebo Slováku k uchování jeho statusu a politických práv stačilo, aby s okupační mocí nekolaboroval a nedopustil se zrady, Němci a Maďaři museli proti fašismu otevřeně bojovat, což se v podmínkách Protektorátu a Slovenského štátu prakticky rovnalo sebevraždě a představovalo to smrtelné nebezpečí i pro rodinné příslušníky takového občana.
Zastánci dekretů poukazují na to, že jde opatření z historicky poměrně vzdáleného období, které má dnes jen malou relevanci (jde o „mrtvé bezpráví“, něm. totes Unrecht), že vyhnání Němců bylo stvrzeno velmocenskou dohodou v Postupimi a v době, kdy k němu došlo, nebyly postupy etnického čištění území pokládány za nic výjimečného: tak jako dnes již nelze přehodnocovat majetkové konfiskace po bitvě na Bílé hoře nebo vyhnání Židů z Egypta, není možné vracet se k více než půlstoletí staré historii. Dále poukazují na to, že zatímco v právních státech v době míru platí princip presumpce neviny, v době války a jako následek války, která je rozpoutána určitým státem či národem, platí princip koletivní odpovědnosti. Dále je poukazováno na to, že německá menšina nebyla zbavena československé státní příslušnosti československými úřady až po druhé světové válce, ale že se jí sama zbavila již roku 1938, kdy se sudetští Němci stali říšskými příslušníky nacistického Německa, o což usilovali od druhé poloviny třicátých let prostřednictvím Sudetoněmecké strany (Heim ins Reich).
[editovat] Podívejte se také na
[editovat] Reference
- Blumenwitz, D.: Benešovy dekrety z roku 1945 z hlediska mezinárodního práva, in: Střední Evropa 8, č. 26, Praha 1992 nebo in: Edvard Beneš a Střední Evropa, Praha 1994.
- Hanzlík, F.: Historické souvislosti přijetí Benešových dekretů a řešení otázky odsunu sudetských Němců, in: Politologický časopis roč. 2, č. 2, 1995.
- Kuklík, J.: Mýty a realita takzvaných Benešových dekretů. Dekrety prezidenta republiky 1940-1945. Praha 2002.
- Pavlíček, V.: O dekretech prezidenta republiky, in: Právní aspekty odsunu sudetských Němců. ÚMV, Praha 1995, pp. 29–55.
[editovat] Externí odkazy
- Dekrety prezidenta republiky Edvarda Beneše a související zákony
- Druhá světová válka a její důsledky na serveru Ministerstva zahraničních věcí ČR
- Eva Hahn – historička, narozená v Praze, „která se přes tří desetiletí zabývá dějinami německo-českých vztahů, aniž by věřila na takzvané národnostní konflikty“ (německy)
- Česká republika: Bilaterální vztahy – stránky Německého ministerstva zahraničí (německy, anglicky, francouzsky, španělsky)
Články:
- Edvard Beneš a jeho dekrety – (sudeto)německý problém - Eva Hahnová, Britské Listy, 11.7.2002
- Beneš do Evropy nepatří – Vladimír Rott, Britské Listy, 11.3.2002
- Nález ÚSČR o platnosti BD
- Benešovy dekrety: podivná diskuse
[editovat] Odborná knižní literatura
Berwid-Buquoy, Jan: „ Integration und Separation der Sudetendeutschen in der ČSR 1918 - 1920. Theorien der Nationalismen “ (Integrace a separace Sudetských Němců v ČSR 1918 - 1920. Teorie nacionalizmů), disertace na FU Berlin, ISBN 80-239-4433-9, nakladatelství HERBIA, České Budějovice 2005.
Perzi, Niklas: „ Die Beneš-Dekrete“ (Benešovy dekrety), ISBN 3-85326-099-3, Vídeň 2003.
Škrábek, Josef: „ Včerejší strach. Jaké to bylo mezi Čechy a Němci ? “, 3. vydání, ISBN 80-7021-838-X, nakladateství VYŠEHRAD, Praha 2006.
Diskuze nezávislých historiků, Češi, Němci a odsun, Academia Praha 1990
Milan Sládek, Němci v Čechách, nakladatelství Pragma 2002
Kolektiv autorů, Rozumět dějinám, Gallery s.r.o. pro Ministerstvo kultury ČR 2002
Československo – základní dohody, smlouvy a listiny – od vzniku k zániku (1915–1992) | ||||||||||||
---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
|