Dějiny Španělska 409-711

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Dějiny Španělska v letech 409–711 zahrnují období po zániku římské nadvlády, stěhování národů, dlouhé období vlády Vizigótů, až po arabskou invazi.

[editovat] Konec římské nadvlády a stěhování národů

Na počátku 5. století byla římská říše v důsledku vnitřního rozkladu vystavena ničivým útokům germánských kmenů, které založily v různých částech impéria své nástupnické státy. 31. prosince roku 406 překročily kmeny Vandalů, Svébů a Alanů zamrzlý Rýn a pronikli do římské Galie, aniž by narazily na vážnější odpor. O tři roky později překročily Pyreneje a vpadly do Hispánie, kterou strašlivě vyplenily. Následně si rozdělily vládu nad západní polovinou poloostrova, kde se usadily a vytvořily zde krátkodobě trvající království. Království Svébů existovalo v Galicii až do konce 6. století. Někdejší římská provincie Baetica ležící v údolí řeky Guadalquivir získala v této době název Andalusie, což poukazuje na přítomnost Vandalů v tomto kraji. Římané se udrželi na východním pobřeží Hispánie až do 60. let 5. století.

V roce 418 se Vizigóti se souhlasem západořímské vlády usadili v jižní Galii jako římští spojenci (federáti). Ve spolupráci s Římany následně porazili Vandaly a Alany v Hispánii a přinutili je tak k odchodu do severní Afriky. Na přelomu 60. a 70. let 5. století Vizigóti využili definitivního rozkladu římské moci, když porušili smlouvy s Římany. Pod vedením svého krále Euricha následně znovu zaútočili na Pyrenejský poloostrov a podmanili si jej.

[editovat] Vláda Vizigótů

Hispánie, i přesto že byla nyní ovládána barbary, nezažila úpadek zájmu o klasickou kulturu v takovém rozsahu, jaký postihl Británii nebo Galii, což je významnou skutečností hovořící ve prospěch Vizigótů. Ti měli navíc tendenci udržovat staré římské instituce a rovněž si udržovali jedinečný respekt k římským zákonům a zákoníkům vůbec (viz Alarichův breviář), což umožnilo zachování převážné části někdejší římské provinciální správy po celé období vizigótské vlády. Hlavním problémem vizigótské vlády byla jednak snaha vizigótské šlechty setrvávat v izolaci vůči místní populaci. Důležitým aspektem počátku jejich vlády byla rovněž ariánská víra Vizigótů, která vyvolávala nepřátelství ze strany katolického obyvatelstva a především katolických biskupů.

Hlavním městem vizigótské říše byla nejprve Tolosa (Toulouse), ovšem po porážce v bitvě u Voillé v roce 507 a následné ztrátě téměř všech galských držav ve prospěch Franků došlo k proměně orientace Vizigótů na Španělsko, což se promítlo i do přesunu sídla jejich vlády do města Toletum (Toledo). Východním Římanům se v době panování Justiniána I. podařilo kolem roku 560 na krátkou dobu znovu dobýt jižní část poloostrova. Nového rozmachu dosáhla vizigótská říše za krále Leovigilda, který si podrobil Svéby a eliminoval moc Byzantinců. Za vlády Rekkareda I. skončila ariánská etapa vizigótských dějin, když Vizigóti přestoupili ke katolické víře, což ve svém důsledku zlepšilo vztahy krále vůči jeho hispano-římským poddaným a zároveň usnadnilo koexistenci Gótů a Římanů. Soužití obou skupin obyvatelstva zůstávalo už nadále relativně klidné, přesto se Vizigóti až do počátku muslimské nadvlády vehementně bránili svému splynutí s většinovou španělskou populací. Nejvíce viditelným jevem vizigótského období byla už z římských dob pokračující tendence deurbanizace měst. V 7. století zažila vizigótská říše své vrcholné období (posílení vazeb mezi církví a panovníkem, právní kodifikace), nicméně čas od času vyskytující se boje o trůn království neustále oslabovaly.

Nahrazení římské vlády vizigótskou mocí velká část hispano-římské společnosti nijak zvlášť nepocítila. Ani římští úředníci spravující zemi, nebyli barbary, kteří se moc nezajímali o záležitosti hospodářství a správy státu, příliš rušeni ve své činnosti. Vizigóti se starali především o svůj osobní prospěch a obohacení. To je také jeden z důvodů, proč se z tohoto období dějin Španělska zachovalo jen velmi málo literárních děl. Dokonce i v dobách kdy se země těšila určitému stupni prosperity ve srovnání s hladomory ve Francii a Německu, cítili Vizigóti jen nepatrnou povinnost přispět k zachování blahobytu a rozvoji infrastruktury svých poddaných a státu. To ostatně napomohlo ke zhroucení jejich moci, neboť po příchodu Maurů v 8. století se nemohli nikterak spoléhat na loajalitu místního obyvatelstva.