Fotios
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Fotios, řecky Φώτιος, (asi 820 Konstantinopol – 6. února 891 Bordi, Arménie) byl patriarcha konstantinopolský v letech 858–867 a 877–886 a jeden z protagonistů velkého církevního schizmatu (mezi Východem a Západem). Pravoslaví jej považuje za jednoho z největších patriarchů a svatých, zatímco západní církev jej vnímá kriticky. Patřil mezi nejvzdělanější muže své doby a inicioval mj. misi svatých Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu.
Obsah |
[editovat] Život
Fotiův otec Sergios náležel k císařově tělesné stráži, starší bratr jeho otce Tarasios Nikeforos (784–806) byl patriarchou a jeden z jeho bratří si vzal sestru císařovny Theodory. Fotios studoval v Konstantinopoli, středisku tehdejší vzdělanosti a sám brzy na tamním učení přednášel gramatiku, rétoriku, filozofii a teologii; získal si pověst mimořádně vzdělaného muže. Mezi jeho žáky patřili též sv. Cyril, apoštol Slovanů, a pozdější císař Michael III. Bezesporu byl Fotios vynikajícím filologem, exegetou a znalcem patristiky. Zároveň byl velitelem císařské tělesné stráže a posléze první císařský sekretář.
Roku 847 byl zvolen nástupcem konstantinopolského patriarchy Methodia I. radikálně smýšlející Ignatios I., syn císaře Michaela I. Ignatios záhy způsobil eskalaci napětí mezi radikálními a umírněnými biskupy. Po roce 856, kdy se císař Michael III. stal plnoletým, se rozhořel souboj mezi Ignatiem a císařovým strýcem Bardasem, který podporoval umírněné. Není dnes zcela jasné, nakolik pravdivé jsou obžaloby obou stran. Konflikt však roku 858 skončil Ignatiovou (více či méně vynucenou) rezignací.
Císař Michael a Bardas pak zvolili laika Fotia, který se osvědčil jak na akademické, tak administrativní půdě, novým patriarchou, a Fotios do týdne přijal biskupské svěcení. Fotios přitom informoval ostatní patriarchy o svém vstupu do úřadu a uznal přitom i čestný primát římského biskupa, tj. papeže. Patriarchové vč. papeže uznali Fotia, avšak papež Mikuláš I. se chtěl ohledně procedury volby informovat. Proto vyslal dva legáty, jejichž druhotným cílem mělo být též získání Ilýrie, Kalábrie a Sicilie pod papežovu jurisdikci. Oba papežští legáti se zúčastnili koncilu, který Fotios svolal, vyšetřili Fotiovu volbu a shledali Ignatiovo odstoupení zákonným a kanonickým. Druhého záměru však nedosáhli.
Po jejich návratu však papež Mikuláš z rozčarování nad neúspěchem pokusu o návrat ztracených provincií pod jeho jurisdikci prohlásil výsledky vyšetřování za nulitní, exkomunikoval oba legáty a vyhlásil Fotiovu volbu za neplatnou a Fotia za sesazeného; právoplatným patriarchou měl být podle něj nadále Ignatios. Fotios reagoval tím, že císaři zkoncipoval dopis, v němž císař s papežem jedná jako s poddaným, což si nikoli překvapivě vyžádalo ostrou odpověď z Říma.
Mezitím došlo ke konfliktu v jiné oblasti. S císařovou podporou se Fotios angažoval v misii mezi Rusy, Bulhary, na Velké Moravě a u Chazarů. Fotios má rozhodující podíl na rozšíření křesťanství na těchto územích. V případě Bulharska však došlo k dalšímu konfliktu s Římem, který si nárokoval jurisdikci nad tímto územím. Krom toho se zde setkal Fotios s tím, že západní misionáři vkládali do slov Nicejsko-cařihradského vyznání slovo filioque („který z Otce i Syna vychází“). Fotios oficiálně reagoval; ve svém teologicky vybroušeném okružním listu východním patriarchům exkomunikoval papeže, že „latiníci“ neboli západní církev mají špatné zvyklosti, že se postí v sobotu, půst začínají teprve na Popeleční středu, kněžím není dovolováno ženit se a nesmějí udělovat svátost biřmování a především, že do vyznání víry propašovali slovo „filioque“.
Římskokatolická církev vidí v tomto okružním listě příčinu schizmatu. Podle pravoslavných křesťanů Fotios bránil ortodoxii a tradiční autonomii patriarchátů - nic nového tak nepředkládal, jen se bránil novotám z římské strany.
Události se začaly nyní hýbat i v samotné Byzanci. Císař Michael III. byl zavražděn, Fotios zakázal vrahovi a uzurpátorovi trůnu Basileiovi I. Makedonskému účast na bohoslužbě. Basileios sesadil Fotia a patriarchou ustanovil opět Ignatia, zároveň si na svou stranu získal jednak byzantskou radikální stranu i nového papeže Hadriána II. Další koncil s menším počtem účastníků, který dnes římskokatolická církev uznává jako 4. konstantinopolský koncil, jemuž předsedali dva papežští legáti, se konal ve dnech 5. října 869 - 28. února 870. Koncil se zabýval Fotiovým případem, Fotios však měl nadále podporu naprosté většiny metropolitů a biskupů. Koncil byl zahájen za účasti pouhých 12 biskupů a účast na něm nikdy nepřekročila 103 biskupů. Fotiovi na koncilu nebyla dovolena plná obhajoba. Když se Fotios odmítl podepsat pod své odsouzení, byl exkomunikován a poslán do exilu.
Fotios se nadále účastnil všech politických útoků a podporoval velmi dobře své přívržence. Nakonec byl z exilu povolán zpět a stal se vychovatelem pozdějšího císaře Leona VI. Měl tak vysokou podporu, že již tři dny po Ignatiově smrti opět seděl na patriarším stolci. V Římě vládl již nový papež, Jan VIII., který kvůli problematickým vztahům s franskou říší usiloval o dobré vztahy s Byzancí. Roku 879 se konal koncil, který uznává pravoslaví jako 4. konstantinopolský koncil; tento koncil papež výslovně uznal. Výsledky předchozího koncilu byly zrušeny a Fotios byl rehabilitován. Koncil uznal papežovu jurisdikci nad křesťanským Západem, naopak mu ji odmítl nad Východem. V otázce jurisdikce nad Bulharskem koncil rozhodl, že bude pod svrchovaností papeže, filioque bylo nepřímo odsouzeno zamítnutím jakýkoliv dodatků k Nikájsko-cařihradskému vyznání víry. Fotiovské schizma bylo konečně zažehnáno.
Roku 882 papeže Jana VIII. vystřídal Martin I., který Fotia znovu exkomunikoval, načež Fotios reagoval svým Pojednáním o mystagogii Ducha svatého, které dodnes ve východní církvi představuje standardní dílo v otázce filioque. Roku 886 neočekávaně umírá Basileios I. a nový císař Lev VI. Fotia sesazuje ve prospěch svého šestnáctiletého bratra Stefana. Zbytek svého života dožívá Fotios v klášterní vazbě v Arménii.
[editovat] Dílo
Mezi nejdůležitější Fotiova díla patří Myriobiblon neboli Bibliotheca, sbírka poznámek z jeho přednášek o klasických a křesťanských autorech, kteří jsou často citováni. Jedná se o nesmírně významné dílo z hlediska dějin byzantské literatury a svědek byzantského humanismu, který má počátky právě v 9. století.
Mezi nejdůležitější z početných teologických spisů Fotiových patří Amfilochia, sbírka více než tří set otázek a odpovědí na těžká biblická místa, filozofické a teologické problémy, adresovaná arcibiskupu Amfilochovi; mimo jiné sem patří zmíněné Pojednání o mystagogii Ducha svatého.
Z Fotiových biblických komentářů se dochovaly jen zlomky. Známe však zhruba 80 Fotiových promluv a zhruba 200 dopisů ze všech období jeho života. Dále Fotiovo dílo tvoří mnohé polemické spisy, zejména v otázce filioque a jurisdikce papeže.
Nakonec přicházejí církevně právní díla, především je Fotiovi připisován Nomokanón, klasické dílo pravoslavného církevního práva. Dílo je však starší a Fotios jej pouze redigoval.
[editovat] Hodnocení
Vynikající Fotiovy schopnosti učence nepopírá žádná ze stran, stejně tak neexistují žádné námitky ohledně jeho života – jedná se bezesporu o nesporně významnou postavu. Církevní historikové pravoslavné a katolické církve jej však hodnotí většinou zcela rozdílně. Pro pravoslavnou církev se jedná o světce, který v tíživé situaci své doby a přes osobní rizika zachoval s odvahou tradiční učení církve. Svátek sv. Fotia v pravoslavné církvi připadá na 6. února. Katolická církev mu tradičně přisuzuje vinu za závažné schizma (což zcela nesouhlasí s dnešními historickými poznatky).
Pro nás je zvláště významné, že sv. Fótios je právě tím konstantinopolským patriarchou, který k nám poslal svaté věrozvěsty Cyrila (Konstantina) a Metoděje. (Konstantin byl Fótiovým žákem a přívržencem.)
[editovat] Reference
- Růžena Dostálová: Byzantská vzdělanost. Vyšehrad, Praha 1990. ISBN 80-7021-034-6
- Bohumila Zástěrová a kol.: Dějiny Byzance. Academia, Praha 1992. ISBN 80-200-0454-8
- Pavel Hradečný a kol.: Dějiny Řecka. Nakladatelství Lidové noviny (edice Dějiny států), Praha 1998. ISBN 80-7106-192-1
