Hebrejské písmo
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Tento článek potřebuje doplnit či upravit bibliografii. Můžete Wikipedii pomoci tím, že na konec článku přidáte (resp. upravíte) sekci „Bibliografie“, kde uvedete knihy, ze kterých lze o daném tématu čerpat více informací. Ideální formát údajů naleznete v článku Citace. Přidávejte knihy s rozmyslem – jak do kvantity (aby bibliografie nebyla nepřiměřeně dlouhá), tak do kvality (přidávejte jen knihy, které dané téma skutečně postihují).
Hebrejským písmem se zaznamenává hebrejština, a to jak stará, tak moderní (tzv. „ivrít“). Hebrejské písmo užívané dnes však není původem hebrejské. Židé je začali používat namísto svého staršího, z fénické abecedy vyvinutého písma v průběhu 6. století př. n. l. Nové, aramejské kvadrátní písmo, používané v říšské aramejštině v perské říši, nakonec starší abecedu zcela nahradilo. Starší abecedy užívá dodnes např. samaritánská komunita nebo se jí v některých spisech používalo pro zaznamenání posvátného Božího jména JHVH (spíše z archaických důvodů).
Obsah |
[editovat] Kvadrátní písmo
[editovat] Souhláskový systém
Jak bylo zmíněno výše, toto písmo používá hebrejština od přibližně 6. století př. Kr. až dodnes. Je to písmo používané v aramejštině a sloužilo tedy více semitským jazykům. Jsou jim psány kromě hebrejských textů i texty aramejské, z nejznámějších např. Talmud. Jako obdobná písma sloužící semitským jazykům zná i toto písmo jen znaky pro souhlásky, celkem 22. Samohlásky se v původní abecedě nevyskytují. Hebrejština však v některých případech používá tzv. matres lectionis, tj. souhlásky, které se jako takové nečtou, ale slouží pro vyznačení některých dlouhých samohlásek. Jsou to souhlásky ה he (většinou koncové dlouhé „á“), ו waw (dlouhé „ó“ či „ú“) a י jod (dlouhé „í“ či „é“). Znaky pro samohlásky byly doplněny později, aby se s konečnou platností stanovila správná výslovnost a jednoznačné znění biblického textu. Systémy vokalizace se vyvíjely od 5. do 10. stol. po Kr. Z nich se nejvíce rozšířila a dodnes se používá tzv. „tiberiadská vokalizace“. V textech opatřených samohláskovou punktací nalezneme také velmi vypracovaný systém přízvuků.
Některé znaky mají také zvláštní tvar v případě, že se nacházejí na konci slova.
Hebrejština a její gramatika je hodně závislá na výslovnosti a na kvalitě a chování hlásek. Proto se některé znaky mohou vyslovovat na různých místech různě, podle daného slova a pozice v něm. Týká se to především souhlásek ב bet, ג gimel, ד dalet, כ káf, פ pe a ת tau. Jejich různou výslovnost srov. v tabulce.
Důležitou skutečností je, že každé písmeno hebrejské abecedy (podobně jako abecedy jiné) má kromě zvukové hodnoty i hodnotu číselnou, tj. slouží k zaznamenávání číselných hodnot, počtů apod. Na tomto faktu a na posvátnosti hebrejské abecedy (kterou je zapsáno Boží slovo) staví z velké části pozdní hebrejská mystika a Kabala. Popis stvoření světa interpretovaný v závislosti na hebrejské abecedě a jejích vlastnostech můžeme najít např. v tzv. „Knize stvoření“, hebrejsky Sefer jecira.
[editovat] Samohláskový systém
Hebrejština rozlišuje celkem tři druhy samohlásek, podle délky: dlouhé, krátké a velmi krátké. Jejich značení v textu však někdy může být nejednotné. V níže uvedené tabulce je jejich přehled. Výjimku tvoří tzv. šewá, které spíše než velmi krátké „e“ označuje často „slabiku/souhlásku bez samohlásky“. Jelikož se tento znak nemůže nikdy nacházet pod hrdelní hláskou, jakou je alef použitý v tabulce coby příklad vokalizovaného písmene, je v případě šewá uvedeno písmeno dalet.
U některých dlouhých a krátkých samohlásek je vyznačena i možnost použití mater lectionis.
Samohlásky se však vždy považují pouze za pomocné značky a nikdy nejsou právoplatnou součástí hebrejského textu. Používají se jen tam, kde je potřeba přesně stanovit čtení textu, tj. především v posvátných textech. V běžném použití se témě nevyskytují a i v posvátných textech, které jsou určeny k liturgické četbě, je nenajdeme, neboť posvátným textem je pouze text souhláskový.
